Článek
„Je to jen skladiště harampádí,“ odrážel můj návrh, ale já naléhala: „Pojď, víš, jak mě zajímají rodinné příběhy.“ S baterkou v ruce jsme otevřeli povalové dveře a vstoupili do světa prachu a pavučin.
Mezi starými kufry, krabicemi se sušeným květinám i regály plnými odkládaných knih stála na prahu opřena jedna objemná svazková kniha — pevná vazba, kožený hřbet ozdobený mosaznými hřebíčky, bez nápisu. Uvnitř ale na mě vykoukly fotografie: dokonalé černobílé snímky našich prarodičů, rodičů i nás dětí… a pak další – lidé, které jsem nikdy neviděla, ale měli náš tvar obličeje, naše oči, náš výraz.
V první chvíli jsem pohlédla na manžela. „Co je tohle?“ zašeptala jsem. Na jedné stránce stála babička v květovaných šatech vedle muže, kterého jsem nepoznala — a přitom jsem se divila, jak moc v jeho pohledu vidím dědečka mladého. Na další fotce držel děda v dětsvém věku chlapce, který se podobal našemu nejstaršímu synovi. A pak další — teta s dívkou, která měla oči mé dcery, a prarodiče kolem malého kojence, jenž vypadal přesně jako já jako miminko.
Ztuhla jsem váhavě stránky dál. Na každé dvojstraně bylo po osmi fotografiích, pečlivě popsané tužkou: jméno, datum, místo. Někteří byli z roku 1905, jiní z 1920, další dokonce z 1890. Všichni ale sdíleli rodový znak, který jsem dosud viděla jen na starém pečetítku u dědečkových dokumentů.
Na zadní stránce knihy byla versus rukou:
„Náš rod se vine více větvemi, než tušíme. Snad jednou… až se zavřou kruhy minulosti, pochopíme, kým jsme.“
Celé odpoledne jsme seděli v prachu půdy a četli si jména i data. Hledala jsem vysvětlení: nevlastní sourozence, děti dávno ztracené v bouřích války, rodinné vazby vypovězené úředními papíry. Zjistili jsme, že prastrýc Antonín, jehož jméno držel rodinný rodokmen, měl ještě čtyři sourozence, kteří prchli před hladem do Ameriky a nikdy se nevrátili. Jedna z fotografií ho zachycovala v roce 1912 před párou lodi do New Yorku, po boku neznámé ženy se shlédnutými vlasy — měla jeho bradu a mou linii úst.
Přesvědčili jsme se: rodokmen, který jsme považovali za úplný, byl jen zlomek pravdy. Ta stará kniha skrývala životy, které probateční dokumenty vypustily z paměti. A přitom žádné z nich nebyly cizí — v mých žilách kolovala jejich krev, v mých gestech se odráželo jejich smích.
Když jsem se o víkendu vydala za příbuznými, přinesla jsem jim reprodukce fotografií. Slzy a údiv se mísily v očích každého z nás, když jsme se setkali u kulatého stolu nad starými dopisy a fotografiemi. Přemítali jsme, jaké byly osudy těch, kteří se nevrátili — a jaký odkaz zanechali.
Dnes stojí ta kniha uprostřed obývacího pokoje, otevřená na stránce se snímkem dědečka s americkou sestřenicí. Každý den na ni koukáme — a vnímáme, že naše rodina není jen dílem současnosti, ale mozaikou životů, roztříštěných světů a tichých nadějí.
