Článek
Moje matka není monstrum. Není to tyranka, zlá čarodějnice z pohádky, kterou je snadné nenávidět. Není to člověk, který by mi vědomě ubližoval. A právě v tom je ten problém. Protože moje odmítnutí nebylo výsledkem jedné hrozné události, ale spíš důsledkem stovek malých ran, které se léta střádaly, až se jednoho dne už prostě nedaly přehlížet.
Dětství nebylo černobílé. Měli jsme střechu nad hlavou, jídlo na stole, občas i dovolenou u vody. Ale emoce? Láska? Bezpečí? Ty byly dávkované – a velmi nepravidelně. Máma uměla být vřelá, to ano. Ale většinou jen když na to byla nálada. Když ne, ticho bodalo. Slova byla ostrá jako břitva a chvála? Ta byla vzácná jak sníh v červenci.
Pamatuju si, jak jsem jednou na základce dostala jedničku z diktátu. Běžela jsem domů nadšená, hrdá jako páv. Máma se na mě podívala a řekla: „No jo, ale to je normální, ne? Když jsi chytrá. Tak co jako.“
Ta věta mě pálila celý večer.
Roky plynuly a já si zvykla. Na její poznámky, na její neustálé hodnocení všeho, co dělám – oblečení, vlasy, přátele, dokonce i způsob, jakým se směju. Ale vždycky jsem si říkala: „To je máma. Mámy už jsou prostě takové.“ Jenže časem se ukázalo, že není. Nebo aspoň že nemusí být.
Když jsem se osamostatnila, pocítila jsem obrovskou úlevu. Nádech svobody. Měla jsem pocit, že teď konečně začnu žít podle sebe. Ale máma mě dál tahala zpět. Ne vyloženě zlem – spíš tím věčným pocitem viny, který do mě celý život zasévala. „Zase jsi mi nezavolala.“ „Kdy přijedeš?“ „Víš, že babička by tohle nikdy neudělala…“ A já, jako naprogramovaná, jezdila. Volala. Odpovídala na SMSky, i když jsem na to neměla sílu.
Pak přišel zlom. Narodila se mi dcera.
A v tu chvíli jsem si uvědomila, že musím přestat být dcerou, abych mohla být matkou. Dobrou matkou.
Nechtěla jsem, aby moje dcera vyrůstala s tím, že je jí neustále něco vyčítáno. Že nikdy není dost. Že láska je podmíněná výkonem nebo poslušností. A tak jsem se rozhodla udělat něco, co mě dodnes bolí – ale co jsem v tu chvíli cítila jako nutnost.
Odmítla jsem kontakt. S vlastní matkou.
Nešlo o dramatické divadlo. Neudělala jsem to s křikem. Nehodila jsem po ní talíř. Jednoho dne jsem prostě přestala reagovat. Nezvedala jsem telefony. Neodpovídala na zprávy. Odmítla jsem pozvání na rodinné obědy. A když se ptala proč, napsala jsem jí jen jednu větu:
„Potřebuju chránit svou dceru a sama sebe.“
Od té doby uplynuly tři roky. A já pořád nevím, jestli jsem udělala správně.
Každé Vánoce, každý svátek, každé narozeniny se ptám sama sebe: Mám jí napsat? Zavolat? Změnila se? Chápe? Trápí se? Nebo se cítí jako oběť?
A zároveň si pokládám jinou otázku: Změnila by se vůbec někdy, kdybych neodešla? Nezůstala bych jen tím věčně obětovaným dítětem, co se snaží být „dost dobré“ pro matku, která sama možná nikdy nezažila bezpodmínečnou lásku?
Moje dcera má dnes čtyři roky. A každé ráno mě obejme a říká, že mě má ráda „až ke hvězdám a zpátky“. Když pláče, utěšuju ji. Když se směje, směju se s ní. Nikdy jí neříkám, že je moc hlasitá, moc živá, moc… cokoli.
A tak si říkám – možná jsem něco udělala správně. I když to pořád bolí.
Protože někdy nejsou „správné“ kroky ty, které jsou jednoduché. Někdy znamenají vzdát se lidí, kteří vás milují špatným způsobem.
A i když nejsem schopná říct, že bych to udělala znovu bez váhání – vím, že někdy je láska i v tom, že už dál neubližujete. Sobě, ani svým dětem.
