Článek
Můj muž měl autonehodu. Nepřežil.
Nevzpomínám si, jak jsem do té nemocnice dojela. Pamatuju si jen ten chlad. A tu neskutečnou prázdnotu, když jsem ho viděla naposledy. Měl zavřené oči, jako by jen spal. Jako by to celé byl nějaký krutý omyl.
Byli jsme spolu osmnáct let. Dvě děti. Společný dům. Vzpomínky na každém kousku nábytku. Myslela jsem si, že ho znám jako své boty. Věděla jsem, co má rád k večeři, co nesnáší v televizi, jak se směje, když se snaží být potichu.
A pak přišel pohřeb. Lidé přicházeli, objímali mě, říkali, jak moc ho měli rádi. Ale na konci obřadu se stalo něco zvláštního. Kolem dvacáté řady stála žena. Plakala. Vedle ní – dvě děti. Přibližně stejně staré jako naše.
Nechápala jsem, kdo to je. Nikdy jsem ji neviděla. Ale ona se na mě dívala. Dlouho. Intenzivně. A pak odešla. Bez slova.
Pár dní nato jsem našla v jeho věcech druhý telefon. Byl schovaný ve spodní zásuvce pracovního stolu. Odemknutý. V něm stovky zpráv. S ní.
„Dneska jsem koupila klukům nové boty.“
„Kdy se zastavíš?“
„Chybíš nám.“
Srdce mi bušilo jako o závod. Cítila jsem, jak se mi třesou ruce. Otevřela jsem mapu a podívala se na adresu, kterou jí poslal. Byla to jen čtyři ulice od nás.
Čtyři ulice.
Druhý den jsem tam jela. Dům s modrými okenicemi. Na zahradě si hrály děti – a on v nich byl. Jeho tvář. Jeho oči.
Vyšla ven. Ta žena z pohřbu. A když mě uviděla, věděla.
„Já… je mi to líto,“ řekla jen. A slzy jí stékaly po tváři.
Nevím, jak dlouho jsme tam stály. Nakonec mě pozvala dál. Seděly jsme v kuchyni, kde visely jeho fotky, zatímco doma – u mě doma – jeho snímky ještě nestihly zaprášit.
„Věděl, že to není správné,“ řekla. „Ale nikdy to nedokázal ukončit. Miloval vás všechny.“
V tu chvíli jsem pochopila, že všechno, co jsem znala, bylo poloviční. Můj život byl napůl skutečný, napůl stínem jiného světa, který existoval hned vedle.
Dnes, po několika měsících, už nedokážu nenávidět. Bolí to – ano. Ale nejvíc bolí lež. A to, že všechno mohlo být jinak, kdyby měl odvahu říct pravdu.
Potkáváme se občas v parku. Děti si spolu hrají. Jsou sourozenci. A i když jsme my dvě nezačaly jako přítelkyně, možná jednou budeme alespoň upřímné ženy, které sdílely stejný klam – a rozhodly se z něj postavit něco nového.
