Článek
Měla jsem manžela, dvě děti, malý domek za Prahou, práci v knihovně. Nic luxusního, ale pocit jistoty. Pak přišel rozvod – a všechno, co jsem znala, zmizelo.
Nezradil mě jen on. Zradil mě systém. Lidé. A i já sama sebe.
Manžel si našel jinou. Klasika. Mladší, sebevědomější, z posilovny. Odešel klidně – jako by šel do obchodu. Jen se sbalil a nechal mi na stole papír s návrhem na rozvod. Já byla ta, kdo prosil, ať zůstane. Dnes bych se za to nejradši profackovala.
Soudy byly rychlé a kruté. Přestože jsme domek kupovali spolu, většina peněz šla přes jeho rodiče. Jeho právník to roztočil tak, že jsem odešla s dvěma kufry, výživným a skromnou nadějí, že někde najdu pronájem, kde nám nebude zatékat.
Děti zůstaly u mě, ale psychicky jsem byla sotva schopná fungovat. Nájem jsem si mohla dovolit jen těsně. Po práci jsem sedávala na zastávce a počítala, jestli koupit chleba nebo dětem svačinu.
Začala jsem hubnout. Ne dobrovolně.
A pak, jednoho večera, jsem omdlela v tramvaji.
Probrala jsem se na lavičce. Vedle mě seděl muž s teplým šálkem čaje. Ptal se, jestli jsem v pořádku. Myslela jsem, že je záchranář. Ale on jen řekl: „Ne, jen jsem šel kolem. A pak jste spadla.“
Jmenoval se Radek.
Pomohl mi domů. Nevnucoval se. Neptal se. Jen šel, mlčky, nesl mi tašku, a když jsem se rozbrečela ve výtahu, vytáhl z kapsy kapesník.
Začali jsme se vídat. Ne jako rande. Jen si občas sedl do knihovny, kam jsem chodila pracovat. Někdy mi přinesl kávu, jindy pomohl donést těžké krabice. Víc nic. Ale právě to „nic“ bylo to, co mě drželo nad vodou.
Jednou jsem mu vyprávěla, že nemůžu najít jinou práci. Že bydlíme v plesnivém bytě a že děti začaly mít problémy ve škole. Poslouchal. A pak mi dal vizitku: „Zkus zavolat sem. Hledají asistentku. Je to moje známá.“
Nastoupila jsem za dva týdny. Lepší peníze, přátelský kolektiv. Díky tomu jsme se mohli přestěhovat do slušného bytu. Děti si konečně přivedly kamarády domů. A já se po roce znovu usmála.
Radek nikdy nic nechtěl. Nikdy si neřekl o vděk. Prostě… byl. Když jsem se mu jednou snažila poděkovat, řekl jen:
„Neudělal jsem nic výjimečného. Jen to, co by měl každý zkusit udělat pro někoho, kdo zrovna padá.“
Dnes jsme přátelé. Nejsme pár. Nikdy jsme nebyli. Možná ani nebudeme. Ale naučil mě věřit, že i ve chvíli, kdy vám život všechno vezme, existuje někdo, kdo vám dá zpátky alespoň naději.
A někdy je naděje víc než peníze, domy i manželství.
