Článek
Odpověděla jsem na jeho email, domluvili jsme se na prohlídce a hned při první schůzce mi přišel vstříc pohledem jasných očí, pevným podáním ruky a nenuceným úsměvem. Měl u sebe jen malý batoh – dokonalý nájemník, žádné zbytečné věci.
„Potřebuji klid na psaní bakalářské práce,“ vysvětlil. „A trochu inspirace. Slibuju, že nebudu rušit.“
Podpis smlouvy proběhl hned ten večer. Když jsme ho doprovodili do pokoje, ukázal jsem mu štít na dveřích: „Klíče máš za listna, topení tu zlidovělo, ale funguje.“ Ondřej zamrkl na prázdnou stěnu naproti posteli a řekl: „Díky, pane… Líbí se mi ten prostor.“ Přikývla jsem, popřáli jsme mu dobrou noc a zavřela jsem za ním dveře.
První týden byl klidný. Viděla jsem ho jen ráno, když vycházel do práce jako učitel češtiny, a večer, jak se vracel s hlavou zabořenou do poznámek. Na půdě převládal ticho a jen sem tam zaznělo brnění skleničky – asi si připravil čaj.
Až na desátý večer – to už měsíc bydlel – se stalo něco zvláštního. V půl osmé večer jsem uslyšela lehké ťukání na dveře a následně podivné šustění. Když jsem otevřela, stál tam Ondřej s malou kartonovou krabicí, přidržovanou v dlaních.
„Promiňte, že ruším,“ řekl tiše. „Chtěl jsem vám předat… něco.“
Když jsem vzala krabici, na víku zůstal otisk jeho dlaní. Zdálo se těžká víc, než by její velikost naznačovala. Pozdravila jsem ho a chcípla:
„Děkuji, to mi opravdu nedělá starosti.“
Odešel zpátky do pokoje a já odnesla krabici na kuchyňskou linku. Opatrně jsem odlámala pásku a otevřela víko. Uvnitř leželo staré, látkové pouzdro. Když jsem ho rozvázala, objevila se sbírka tykanců – malých, sytě zelených sklenic s holemi přes doly hrbečků. Nad každou visel štítek ručně napsaný tužkou:
- „Bratránkovi – Klukovi“
- „Pro paní Janu – Sladké ráno“
- „Tátovi k padesátinám – Nádech vzpomínek“
A pak ta moje: „Pro paní Martu – Zpěv v tichu.“
Zamrkala jsem, na vteřinu zapomněla dýchat. Nevěděla jsem, co si s těmi lahvičkami počít. Ve chvíli, kdy jsem se dívala z úžasem, otevřely se vedlejší dveře a vyšla babička.
„Pane Matěji?“ oslovila mě. „Můžu vstoupit?“
Pozvala jsem ji dovnitř. Babička kráčela pomalu, přitom se usmívala a držela ve vlastních dlaních obálku se stejným rukopisem jako na lahvičkách. Položila ji na stůl a promluvila:
„Tohle poslal Ondřej. Říkal, že každý z nás dostal fragment toho, co potřebuje, v tu chvíli když přišel sem… Když se nastěhoval.“
Teprve tehdy mi došlo, že ty ryzí sklenice nejsou jednoduchým dárkem. Bylo to jako poselství, večerem přelévající se ticho do konkrétní vůně, která měla každému připomenout něco, co už dlouho zapomněl.
Otevřela jsem si tu svou: „Zpěv v tichu.“ Ve skutečnosti šlo o pečlivě namíchanou směs levandule, šalvěje a hřebíčku. Vzduch místnosti náhle změkl. Stála jsem, držela sklenici a připadala si, jako bych slyšela vzdálený zpěv – starou píseň, kterou mi zpíval otec, když jsme nesměli vstát dřív než po Zpěvavém vánku.
Babička si k nám přisedla. Sama otevřela další lahvičku: „Pro kluka jsem dala ‚Nádech vzpomínek‘. V té vůni je snad trochu vzpomínek na dav, kde roztají všechny strachy. A pro maminku Klárku – ‚Sladké ráno‘. Ta ji má vyvést z temných snů.“
Když jsem se později otočila k pokojům — kde Ondřej držel další krabičku, jakoby chtěl rozdat svolení živému dechu v noční šeru — uvědomila jsem si, že ten nečekaný dar nebyl věc, která se obvykle pronájem vybavuje. Byla to naděje v skleničce. Naděje, že i cizí člověk může zaslechnout, čeho potřebujeme slyšet, a proměnit tu potřebu v zpěv v tichu.
Od té chvíle, kdykoli přijdeme domů, nejsme už jen hostitelem a nájemníkem. Jsme rodina, kterou stvořila vůně a láska skrze malou dárkovou nicotu.
A když otevřu tu svoji skleničku, zavřu oči, vydám se na cestu domů, která už není plná prázdných zdí, ale plná zpěvu v tichu, které přinesl nájemník s nečekaným darem.
