Článek
Budík, který zvonil o deset minut dřív, než bych chtěla. Káva, která nebyla tak horká, jak jsem potřebovala. A snídaně, kterou můj desetiletý syn Matyáš opět „zapomněl sníst“, protože mu prý „nepasovala do nálady“.
Zkrátka běžný den matky školáka.
Až na jeden detail.
Když jsem Matymu balila svačinu a on si šněroval boty, podíval se na mě tím svým zvláštním pohledem. Takovým tím, co normálně nasazuje, když mi chce říct, že rozbil květináč, nebo že vylezl na střechu, aby si ověřil, jestli „tam fakt nefouká víc“.
„Mami… dneska nemůžeme být odpoledne doma,“ řekl tiše.
„Proč?“
„No… prostě nemůžeme. Fakt. A neptej se, bude to překvapení.“
V tu chvíli jsem si myslela, že vymýšlí nějakou dětskou taškařici. Nebo že možná plánuje postavit doma překážkovou dráhu z gaučů a potřebuje, abych mu v tom nepřekážela.
Jenže on se na mě podíval tak vážně, že jsem trochu znejistěla.
„Bude to v pohodě. Jen fakt potřebuju, abychom byli pryč,“ dodal a odběhl do školy.
Zbytek dopoledne jsem to vytěsnila. Ale jak se blížilo poledne, začala jsem být nervózní.
Co když se něco děje? Co když je v domě něco, co mě má šokovat?
Ano, jsem dospělá a rozumná, ale zároveň jsem taky žena, která čte detektivky a má přehnanou fantazii.
V jednu hodinu mi Matyáš napsal ze školního telefonu (tohle máme jen v nouzi, a tohle vypadalo jako nouze):
„Mami, domluvila jsi to? Ať jsme fakt venku aspoň do pěti. Prosííííííím.“
Zavolala jsem kamarádce, jestli se s námi nechce projít. Přikývla.
Ve čtyři jsme ještě seděli v cukrárně, kde si Matyáš mlsal dort jako andílek. A já se začínala vážně bát, co se děje doma.
Pět minut po páté jsme se vrátili.
A v tom to přišlo.
Stáli jsme před naším domem – a já zůstala stát s otevřenou pusou.
U branky stála parta lidí. Sousedi. Někteří přátelé. Dokonce moje sestra. A všude byly balónky, stuhy, transparenty a na dveřích nápis:
„VŠECHNO NEJLEPŠÍ, MAMI!“
Matyáš vedle mě se usmíval od ucha k uchu.
„Vím, že narozeniny nemáš ráda, ale letos jsem si říkal, že ti to prostě musím vynahradit.“
A pak dodal:
„Pomáhala mi teta. A psal jsem to i na ten školní seznam, víš? Jako projekt do občanky. Že chci udělat radost někomu, kdo to nečeká.“
Nedokázala jsem mluvit.
Ani se nehýbat.
Něco mezi dojetím, smíchem a touhou si toho malého kluka prostě přitisknout k sobě a nepustit do dospělosti minimálně dalších padesát let.
Doma na mě čekal dort, který upekla ségra podle receptu naší mámy. Matyáš vyrobil obrovskou koláž ze starých fotek, včetně té, kde mám na hlavě hrnec a tvrdím, že to byl „kreativní klobouk“.
A všude kolem byli lidé, které mám ráda, ale na které jsem v každodenním shonu často zapomněla.
Později večer, když už byli všichni pryč a zůstali jsme doma jen my dva, jsem si sedla k Matymu na postel.
„To bylo to nejhezčí, co mi kdo kdy připravil,“ zašeptala jsem.
„A proč jsi to vymyslel?“
Pokrčil rameny.
„Protože jsi pořád unavená. A nikdy si na sebe neuděláš čas. Tak jsem to udělal já.“
Ten večer jsem si připadala zvláštně.
Ne jako máma, která jen řeší úkoly, zuby, ponožky a nesnědené svačiny.
Ale jako žena, kterou někdo opravdu vidí.
Jako někdo, kdo je milovaný – bez podmínek a bez toho, aby si to musela připomínat diářem.
A to všechno začalo větou:
„Mami, dneska nemůžeme být doma.“
Možná bychom se častěji měli ptát proč, i když se to zdá jako dětská hloupost.
Protože někdy za tím může být ten nejkrásnější důvod na světě.
