Článek
„Lenka…“
Ztuhla jsem. Byla noc, náš pokoj byl ponořený do tmy, slyšela jsem jen tikot budíku a ten tichý, téměř něžný tón, kterým ji oslovil. Lenka. Neznámá. Ne já. Ne nikdo, o kom bych kdy slyšela.
Další den jsem se neptala. Možná jsem si to namlouvala. Možná to byla náhoda. Jenže příští noc se to stalo znovu. A znovu. A pokaždé to znělo jako vyznání. Ne jako sen. Jako vzpomínka.
Začala jsem hledat. Prohlížela jsem jeho staré věci, fotky na dně zásuvek, dopisy v zapomenutých krabicích. Až jsem ji našla. Na fotce, staré asi deset let. Mladá žena, dlouhé světlé vlasy, krásný smích. Stáli spolu. Objímali se.
Na zadní straně bylo napsáno: „Navždy tvoje, Lenka. 4. září 2013“
Zamrazilo mě. On měl být v té době sám. Tak mi to řekl. Tak si to prý pamatuje i jeho matka. Ale Lenka existovala. A jejich vztah byl evidentně víc než letmý. Když jsem se ho na to zeptala, zatvářil se zmateně, pak se rozčílil. „Nevím, o kom mluvíš! Já žádnou Lenku neznal!“
Jenže další noc… znovu to jméno. Tentokrát se přidal pláč. A pak…
„Odpusť mi, Lenko. Kdybych to mohl vzít zpět…“
Zadala jsem její jméno do vyhledávače. A našla jsem ji. Nebo spíš její nekrolog. Zemřela tragicky. 5. září 2013. Den po tom, co mu napsala ten vzkaz. Utonutí. Nehoda.
A pak jsem našla něco, co mě vyděsilo nejvíc – poslední textovou zprávu, kterou kdy odeslala. Byla krátká.
„Počkej mě u mostu. Potom už spolu navždy.“
Byla adresována jemu.
Nevím, co se tehdy stalo. Ale vím, že ho to nikdy neopustilo. Každou noc ji volá zpět. A já… já už nevím, kdo vlastně leží vedle mě. A jestli tam není ještě někdo třetí. Mezi námi. Mezi minulostí a přítomností.
