Článek
Každý předmět měl příběh. Každý šuplík skrýval kousek jejího tichého, laskavého světa.
A pak jsem otevřela noční stolek. Ten, který stál u její postele desítky let. Ten, u kterého každé ráno stála sklenička s vodou, kapesník a knížka, kterou nikdy nedočetla. Uvnitř bylo pár pohlednic, staré brýle, prasklý náramek… a obálka.
Bílá, zažloutlá, s maminčiným písmem. Na obálce stálo moje jméno. Roztřásly se mi ruce. Otevřela jsem ji – a cítila, jak se mi svírá žaludek.
Uvnitř byl dopis. Krásně, ručně napsaný, stejným písmem jako vždy. Maminčiným. Ale to, co mě zaskočilo, bylo datum v horním rohu. Psala ho 18. října… 2035.
Zarazila jsem se. Dnes je rok 2025. Dopis byl psaný o deset let později, než jsem ho našla.
Nejdřív jsem si myslela, že to byl omyl. Napsala špatný rok? Ale ona tohle nikdy nedělala. Navíc to nebyl dopis o minulosti. Byl… o budoucnosti.
„Milá Leni, až tenhle dopis najdeš, budeš přesně tam, kde jsem kdysi byla já. Budeš stát na rozcestí, které se bude zdát neřešitelné. Ať už půjde o rodinu, lásku, nebo pravdu – pamatuj si, že některá rozhodnutí nejsou pro tebe, ale pro ty, kteří přijdou po tobě.“
„Neboj se pravdy. Neboj se sama sebe. A nikdy nezapomeň, že někdo tě vede – i když to tak nevypadá. Až budeš číst tyto řádky, já už s tebou fyzicky nebudu. Ale někde tam jsem. A vím, že to zvládneš.“
S láskou, máma (2035)
Seděla jsem tam s dopisem v ruce a slzami v očích. Jak mohla vědět, co přesně prožívám právě teď? Proč mě ty její věty tak přesně zasáhly?
Od té chvíle jsem se začala ptát. Pátrat. Ve starých věcech, v jejích poznámkách, v lidech, které znala. A narazila jsem na něco, co jsem nedokázala pochopit..
