Článek
Už několik let tam jen tiše ležel, jako relikvie doby, kdy ještě nebyla cloudová úložiště a každý si musel hlídat paměť telefonu jako poklad. Vzala jsem ho do ruky jen náhodou, když jsem hledala starý USB kabel. Když se mi ho podařilo zapnout, nostalgie mě vtáhla naplno.
Ikonky byly jednoduché, přehledné, všechno běželo pomalu, ale stále funkčně. Fotky z dovolených, pár SMS zpráv od lidí, s nimiž už dávno nejsem v kontaktu. A pak jsem klikla na složku „Záznamy zvuku“.
Byla tam jediná položka.
Bez názvu.
Bez datumu.
Jen „Záznam001“.
Zvědavost mi nedala. Sluchátka jsem neměla, a tak jsem ho pustila nahlas. A téměř okamžitě jsem si přikryla ústa rukou. Ten hlas. To byl můj hlas. Ale nepoznávala jsem, kdy jsem to mohla nahrát.
„To je ono. Tady se to stalo. Měla jsem pocit, že se něco dívá. Ne skrz okno, ale… zevnitř.“
Hlas se třásl. Byl to přesně můj tón, můj způsob vyslovování, moje typická pauza mezi větami. Ale já si naprosto jistě nepamatovala, že bych kdy podobná slova nahrála. A už vůbec ne v tomhle tónu – napůl šepotu, napůl panice.
Záznam měl jen něco přes třicet vteřin, ale v uších mi dozníval mnohem déle.
„Někdy, když stojím před zrcadlem, vidím, jak se pohybuju jinak. Jako… kdybych to nebyla já. Jen… někdo, kdo mě dobře zná.“
Pak ticho. Žádné vypnutí, žádné pípnutí, jen zvláštní prázdno, po kterém mě zamrazilo.
Zůstala jsem sedět na podlaze s mobilem v klíně a pokoušela se vymyslet logické vysvětlení. Mohla to být hra? Něco, co jsem zkusila nahrát během dospívání? Ale tehdy jsem nikdy neříkala věci takovým způsobem. A nebyla tam žádná ozvěna, žádné pozadí, které by mi pomohlo určit, kde to bylo pořízeno. Jen ten hlas – můj hlas, jako z cizího snu.
Zavolala jsem manželovi. Ne že bych čekala vysvětlení, ale potřebovala jsem slyšet jiný hlas než ten svůj.
„To je zvláštní,“ řekl, když jsem mu nahrávku pustila. „Ale to přece nemusí být ty, ne? Jen to tak zní.“
„Ne. Je to moje fráze. Dokonce vím, že ten způsob dýchání mám jen tehdy, když jsem nervózní.“
Začala jsem pátrat – v denících, starých poznámkách, i v mailové schránce. Nikde nic. Ani náznak, že bych takový záznam kdy vytvořila. Přesto se v hlavě začal rýsovat neklid. A ještě víc, když jsem si pustila záznam znovu…
Tentokrát jsem si všimla něčeho, co jsem dřív přeslechla.
Těsně před koncem.
Tiché zaklepání. Jedno. Dvě. Tři.
Jako by někdo stál těsně vedle telefonu. Nebo dveří. Nebo zrcadla?
Ten večer jsem šla spát s mobilem vedle sebe. A s podivným pocitem, že zítra možná najdu další záznam.
A možná, že bude o mně říkat věci, které jsem nikdy nevyslovila nahlas – ale které někdo slyšel.
A zaznamenal.
