Článek
Naše ulice bývala tichá, jen večerní lampy poblikávaly za okny sousedních domů. Ten den jsem se vrátila pozdě z práce, vítr mi ošlehal obličej a kaluže na chodníku odrážely žluté pouliční světlo. Doma mě přivítal známý klid: prázdný obývák, ticho v kuchyni, jen tichý tikot hodin na kameni nad televizí.
Sedla jsem si na gauč, vytáhla si knihu, ale myšlenky mi ujížděly k podzimnímu vzduchu. Když jsem otevřela obálku s útržky fotek z minulého týdne, napil se zbytku čaje a zamyšleně protáhla se u okna, z okna vedle mne vyletěly dvě sovy – jednu jsem obdivovala, jak ladně kroužila, než se ztratila ve tmě. V tu chvíli uslyšela jsem náhlý, pečlivý úder na naše dřevěné dveře – tři zřetelné „tuk, tuk, tuk“.
Srdce mi poskočilo. Všichni z rodiny byli pryč: manžel na služební cestě, dcera s kamarádkou v kině, syn si hrál u souseda. Zůstala jsem sama. Napila jsem se čaje, jímž jsem v tu chvíli pohodila – a rozhodla jsem se nejprve zkontrolovat okna. Vše byla zavřená, žádný hluk na schodišti, žádná silueta za záclonou. Přesto se kroky opakovaly: tuk, tuk, tuk – tentokrát rytmičtější, naléhavější.
Otevřela jsem dveře napůl a postavila se v zámku. Na schodišti nikdo. Za okenním sklem jsem zahlédla jen svůj odraz a světlo lamp vedle klikatého prahu. Zvláštní chlad mi přeběhl po zádech. Blížila jsem se, abych prohlédla zákoutí chodby: smetí u schodů, složené denní noviny, boty zůstaly na svých místech. Jenže na zemi – přímo pode dveřmi – ležel malý černobílý snímek.
Odhrnula jsem kabát, sebrala fotografii a zírala na ni zblízka. Byla to starší dvojice. Muž a žena seděli vedle sebe na lavičce v parku. Měla na sobě dlouhý kabát s kožešinovým límcem a on tmavý oblek, klobouk přetažený dozadu. Oboje se usmívali do objektivu, jako by chtěli zachytit ten nejšťastnější okamžik. Snímku mohlo být padesát let. A v pravém dolním rohu se vyloupl datum: 9. listopadu 1968.
Moje pusa se zakulisovala. Proč by tu někdo položil cizí fotografii? A proč právě večer, kdy byla na ulici tma jako v uhnízdě? Vzpomněla jsem si, že náš dům kdysi patřil staršímu páru, panům Novákovým. Odešli před lety do domova důchodců a tenkrát se říkalo, že jejich dcera vyvezla všechny starožitnosti. Jenže možná něco zůstalo. Vracela jsem se k fotce a co chvíli jsem si ji prohlížela: ženy držené za ruku, jakoby se jeden druhému opírali o rameno. Smály se, a přesto mě pohled z té chvíle svíral.
Dala jsem si kafe a přemýšlela. Fotografii jsem položila na stůl. Vešla jsem do ložnice pro svůj mobil, chystala se vyfotit snímek a poslat ho rodičům – možná by věděli, jestli patřil k rodinné historii. V tu chvíli ale zazvonil zvonek u dveří. Moje ruka se lekla, když se ozvalo další tuk, tuk, tuk.
Tentokrát s chytrými tichými kroky, které připomínaly vlídný úsměv starých časů. Srdce mi bušilo, spěšně jsem otevřela, ale znovu nikdo. Přede mnou jen chladné světlo lampy. Vrátila jsem se ke stolu, ale když jsem si klekla pro fotku, byla fotografie pryč. Nervózně jsem rozhlédla prstem po stole a pak zamířila k zemi. Tam, u prahu, ležel nový snímek – tentokrát jen žena v tom úsměvu, ale nyní bez muže, sama seděla u prázdné lavičky. Obličej jsem poznala z daleké vzpomínky: byla to paní Nováková. S datem 9. listopadu 1978.
Mlčela jsem chvíli, než jsem pochopila. Přicházely další kroky, ale já neměla odvahu pohnout se. Nevyšla jsem ven, jen jsem sledovala stín, jak mizí do tmy. Obraz ženy, která znovu stála u lavičky, jako by čekala. A najednou jsem cítila, jak se mi v krku svírá hrdlo. Vrátila jsem se do kuchyně, oblékla se, vzala fotografii a za letu zavolala na bráchu:
„Ale nevolá mi nikdo… prostě tady našla fotku od… baráku… Myslíš, že to je… paní Nováková?“
Začal vyprávět, co věděl: že se od manžela rozejde po letech, že se chystala fotky spálit, protože jí prý bolestivě připomínaly, jak ji život připravil o partnera. A prý… říkalo se, že její duše neklidná chodí občas touhle dobou po schodištích, vzpomínala na šťastné chvíle.
Zavěsila jsem a držela ten snímek v rukou, až se mi ztratil dech. V ten okamžik jsem pochopila, že některé vzpomínky nekončí smrtí, ale přetrvávají v tichu míst, která někdy volají dál. Fotografie, která přišla, mi chtěla říct, že láska ani bolest časem nevyprchá.
Ráno jsem se o tu fotku postarala: zabalila ji do listu papíru, napsala pár vět o mé zvědavosti a nechala ji v poštovní schránce u hlavních dveří jejich domu. Věděla jsem, že stará paní se možná ráda podívá, nebo že se tam někdy najde. A k té lavičce jsem později stejně šla. Stály tam modravé ranní stíny, listí padalo sem – tam k prázdné lavičce. A já jsem si uvědomila, že ticho může být hlasitější než cokoliv, co můžeme slyšet.
