Článek
Zatímco bratr měl vyznamenání a sestra hrála na klavír, já jsem běhala po lese, četla knížky o hvězdách a nosila černé oblečení, protože „jsem se v tom cítila nejmíň vidět“.
Máma si povzdychla pokaždé, když jsem přišla na nedělní oběd v džínách. Táta kroutil hlavou, že už bych si mohla „najít pořádnou práci“. A babička? Ta jen tiše seděla a usmívala se.
Byla jsem pro ně černou ovcí. Tou, co nedodělala vysokou. Co měnila práci každý rok. Co nechodila na rodinné oslavy, protože „nemám ráda velké skupiny lidí“.
Ale babička nikdy nehodnotila. Jen jednou řekla:
„Každá rodina potřebuje trochu rebelství. Jinak by to byla nuda.“
Když babička zemřela, bylo jí devadesát. Čiperná až do poslední chvíle. Naposledy jsme spolu mluvily dva týdny předtím. Volala mi kvůli receptu na sušenky, které jsem jí pekla.
„Chci je zkusit sama,“ smála se.
Netušila jsem, že to bude naposled.
Pohřeb byl v malém kostele u lesa, přesně jak si přála. Sešla se celá rodina. Všichni ve formálním oblečení, smutní, spořádaní. A já – opět trochu jinak. Neuměla jsem se tvářit podle očekávání. Bolelo to, ale jinak než u ostatních. Pro mě babička nebyla jen příbuzná. Byla přístavem.
Po obřadu přišla teta:
„Tys k ní měla nějak blíž, že? Divný, že si víc nerozuměla se svýma rodičema…“
Jen jsem přikývla. Zbytek rodiny se bavil tiše, jako by mě přeskočili pohledem. Jako vždy.
A pak přišlo dědictví.
Nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Netoužila jsem po penězích. Ale to, co jsme se dozvěděli, mi vzalo dech.
Notář otevřel obálku s babiččinou závětí. A přečetl:
„Veškeré mé osobní věci, deníky, knihy a šperky odkazuji vnučce Evě. Té, která mě učila, že odvaha nevypadá vždy tak, jak si ji lidé představují.“
„A dům – dům, ve kterém jsem prožila celý život – odkazuji rovněž jí. Protože vím, že ho neprodá. Že v něm uschová paměť na naše rozhovory, smích i mlčení.“
Ztichli všichni. A v očích některých jsem zahlédla něco, co jsem dosud nepoznala – překvapení, možná i úctu.
Když jsme po pohřbu přijeli do babiččina domu, zamířila jsem do její knihovny. A tam, na stole, ležela kniha s věnováním:
„Pro mou milou černou ovci. Protože černá v sobě skrývá všechny barvy. Jen to chce čas, než si toho ostatní všimnou.“
Ten dům jsem si opravdu nechala. A jednou týdně zvu rodinu na kávu. Poprvé za celý život začali jezdit.
Bratr mi pomáhá se zahradou. Sestra vozí dorty. Táta? Dokonce mi sám nabídl pomoc s opravou střechy.
Nezměnili se přes noc. Ale začali se dívat jinak.
A já? Poprvé mám pocit, že už nejsem černá ovce.
Jsem jen ovce, která si našla své stádo – až když byla připravená být viděná.
