Článek
Seděla jsem u počítače, s hrnkem čaje v jedné ruce a se snahou konečně pročistit přetékající e-mailovou schránku v druhé. Spam, nevyžádané newslettery, staré pracovní zprávy – všechno šlo nemilosrdně do koše. A pak jsem si všimla něčeho zvláštního.
Ve výpisu posledních přihlášení byl záznam z města, kde jsem nikdy nebyla. A nešlo o chybnou lokalizaci. IP adresa, operační systém, čas – všechno ukazovalo, že se někdo skutečně přihlásil do mého účtu.
Zastavila jsem se. Měla jsem heslo silné. Kombinace velkých a malých písmen, čísel, znaků. Žádné „1234“, žádné „jmenujiteta“. Prostě nic, co by člověk uhádl.
Bez váhání jsem heslo změnila. Na ještě delší, ještě komplikovanější. Přidala jsem dvoufázové ověření. Zavřela okno a šla spát.
Jenže o dva dny později jsem to zkontrolovala znovu. A přihlášení tam bylo zas. Se stejnými údaji, stejnou IP adresou.
Začala jsem panikařit. Představovala jsem si, jak někdo čte moje osobní zprávy, staré fotky, pracovní smlouvy, účtenky, žádosti. Nebyla to jen e-mailová schránka. Byla to celá moje historie.
Obrátila jsem se na technickou podporu. Sepsala vše krok po kroku. Čekala jsem. Dlouho. Odpověď přišla až za několik dní – strohá, nic neříkající. Jen to, že aktivita vypadá legitimně a pravděpodobně pochází z „důvěryhodného zařízení“.
Co to mělo znamenat?
Začala jsem pátrat sama. Zkoumala jsem nastavení, historii zařízení, synchronizaci, autorizované aplikace. A tehdy jsem si všimla něčeho zvláštního. Bylo tam jedno zařízení, které neznám. A které se tam přihlásilo před tím, než jsem změnila heslo.
Bylo přihlášené dávno. A zůstalo. Heslo ho neodhlásilo.
Najednou mi došlo něco mnohem horšího než „náhodné hacknutí“.
Někdo ten přístup měl dávno. A schoval si ho. Nenápadně.
Ten večer jsem zavolala svému bývalému. Rozešli jsme se před rokem. Na první pohled v dobrém. Ale byl technicky zdatný. A ve vztahu měl přístup ke všemu – i k mému e-mailu, když jsme řešili daně, zájezdy, společné věci.
Zvedl to, a jakmile jsem mu řekla, proč volám, najednou bylo ticho.
„To není, jak to vypadá,“ řekl. A mně se sevřel žaludek.
Přiznal se. Přihlásil se párkrát jen tak „z nostalgie“. Chtěl vidět, co dělám. S kým píšu. Prý mi chtěl „jen rozumět“, jestli už mám někoho jiného. Nechtěl ublížit. Jen prý „potřeboval uzavření“.
Byla jsem vzteklá, zklamaná, zrazená. Ale víc než všechno ostatní jsem byla zaskočená, jak snadno se mu to podařilo. Jak hluboko nás někdo může znát – a zneužít to. A jak málo chrání hesla, pokud jsme někomu kdysi důvěřovali.
Ten účet jsem nakonec zrušila. Založila nový, změnila všechna hesla, prošla každou službu, kterou jsem kdy používala. Naučila jsem se víc o dvoufázovém ověření, šifrování, ochraně dat. Ale víc než cokoliv technického jsem si zapamatovala jedno:
Největší zranitelnost není slabé heslo. Je to iluze bezpečí ve vztahu, který už skončil.
