Článek
Letos jsme si řekli, že to prolomíme. Chorvatsko, apartmán přes známého, cesta přes noc. Klasika. První dny byly ideální. Děti si hrály na pláži, žena četla knížku, já si konečně připadal klidný. Vypadli jsme z každodenní rutiny. Všechno šlo hladce, až na ten čtvrtý den.
Přiběhla ke mně v plavkách
Seděl jsem na břehu s pivem a díval se na moře. Najednou přede mnou stála neznámá žena. Měla tmavé vlasy, opálenou pleť a úsměv, který se mi zdál nějak povědomý. Řekla moje jméno. Úplně normálně. Jako by mě znala roky.
V tu chvíli mi nedošlo, odkud se známe. Vypadalo to, že ona ví přesně, kdo jsem, a že čeká, až to docvakne i mně. Zmateně jsem se zvedl a jen se blbě usmál. Vzápětí přiběhla moje manželka.
Úsměvy ztuhly během vteřiny
„Ahoj,“ řekla ta žena mojí ženě. V tu chvíli jako by někdo zastavil čas. Moje žena ztuhla. Ani slovo, jen se dívala. V jejích očích jsem poznal, že se stalo něco hodně špatného. Ta neznámá žena jí připadala až moc známá.
Otočila se a bez jediného slova odkráčela zpátky k ručníku. Ta druhá žena se ještě chvíli tvářila rozpačitě, pak pokrčila rameny a zmizela v davu lidí. Zůstal jsem tam stát jako pitomec.
Návrat do reality
Když jsem přišel zpátky k manželce, děti už něco stavěly z písku a ona předstírala, že čte. Sedl jsem si vedle ní. Mlčela. Pak, jako by nic, řekla: „Takže tohle je ona?“ Nechápal jsem.
Musel jsem se ptát, koho myslí. A ona jen: „Z Tinderu. Ukazoval jsi mi ji omylem, pamatuješ? Myslela jsem, že jste si nikdy nepsali.“ V tu chvíli jsem ztratil půdu pod nohama.
Věděl jsem, že jsem v průšvihu
Bylo to před rokem. Doba, kdy jsme měli krizi. Psali jsme si, to ano. Nikdy jsme se prý neměli vidět. A já tomu věřil. Ne že bych byl svatý, ale k ničemu víc opravdu nedošlo. Ani rande, ani kafe. Jen chat. Ale zjevně to ona vnímala jinak.
Proč za mnou přišla, nevím. Možná to chtěla zkusit znovu. Možná mě jen poznala. Ale načasování bylo tragické. Moje žena si připadala jako poslední blb. A já taky.
Ticho, které se nedá přehlušit
Zbytek dovolené jsme moc nemluvili. Hádky nebyly, ale to bylo možná ještě horší. Ticho mezi námi bylo tak hlasité, že přehlušilo i vlny. Dětem jsme nic neřekli, ale určitě cítily napětí.
Vrátili jsme se domů a všechno se změnilo. Ne hned, ale pomalu. Moje žena se odtáhla. Přestala se ptát, přestala vyčítat. Jen jakoby čekala, až se rozhodne, co dál.
Lekce, kterou jsem si nechtěl odnést
Neudělal jsem nic, co by mělo takhle bolet. Jen pár zpráv, pár lží, které jsem si obhájil krizí ve vztahu. Ale v očích ženy jsem ztratil důvěru. A ta se těžko získává zpátky.
Kdyby se ta žena na pláži nikdy neobjevila, žili bychom dál jako dřív. Možná i líp. Ale osud to chtěl jinak. A já se teď učím, že i to, co pokládáme za nevinné, může mít následky.
