Článek
Adéla s sebou jako obvykle nesla svůj termohrnek. Dělá to prý běžně. Šetří jednorázové kelímky a dělá jí to radost. Jenže tentokrát to dopadlo jinak, než čekala.
Hrnek, který všechno změnil
„Už u pultu se na mě díval divně,“ vypráví. „Objednala jsem si cappuccino a požádala, ať mi ho nalijí do mého hrnku. Usmála jsem se, bylo to milé gesto. Baristka mi vyhověla, pochválila mi hrnek a řekla, že to taky ráda dělá. Já byla spokojená, ale můj přítel ztuhl.“
Adéla si zprvu ničeho zvláštního nevšimla. Když si ale nesli pití ke stolu, její přítel najednou zpomalil, pak zcela zastavil a beze slova zamířil ke stolu opodál. „Zůstala jsem stát jako opařená. Myslela jsem, že si jen něco zapomněl nebo si chce přesednout kvůli světlu. Ale pak mi řekl, že tam bude radši sám.“
Styděl se za mě
Když se ho později zeptala, co se stalo, dlouho mlčel. Nakonec z něj vypadlo, že mu to celé přišlo „trapné“. Prý nevypadalo dobře, že si nosí vlastní hrnek. „Řekl, že to působí alternativně, že jsme na sebe zbytečně upozorňovali. A že to není styl, se kterým by se chtěl spojovat.“
Adéla říká, že se jí v tu chvíli sevřel žaludek. „Místo, abych byla pochválená za to, že přemýšlím nad odpadem a že si nosím věci vlastní, mě člověk, kterého jsem měla ráda, doslova zostudil.“
Z malého gesta se stalo velké rozhodnutí
Po té události si Adéla začala hodně věcí všímat jinak. Přítel se za ni styděl i v jiných situacích. Když se v obchodě odvážila říct svůj názor, když nahlas projevila radost nebo když mluvila o svých zájmech.
„Nešlo o ten hrnek,“ říká dnes. „Šlo o přístup. O to, že někdo se raději distancuje, než aby vedle vás stál. Dnes už bych si k němu sednout zpátky nešla ani já.“
