Článek
Babička mě vychovávala pokaždé, když měla máma směnu v nemocnici. Dělala se mnou úkoly a čekala vzhůru, když jsem se vracela z prvních schůzek. Ve dvaatřiceti jsem k ní pořád chodila pro radu, i když jsem se jí pak neřídila. O svatbě s Ondrou jsme spolu mluvily při každé návštěvě. Ptala se, co budeme jíst a jakou písničku si necháme zahrát.
Bylo jí osmasedmdesát a venku používala chodítko. Sama si nakupovala, chodila ke kadeřnici i na besedy do knihovny, jen potřebovala vědět, kudy se dostane dovnitř. Když jsem jí ukazovala fotografie našeho penzionu, vyprávěla jsem hlavně o zahradě, kde jsme se s Ondrou poznali na oslavě kamarádových narozenin. Schodiště na snímcích jsem znala. Nenapadlo mě prohlížet si ho jejíma očima.
Odvoz jsem vyřešila bez ní
Penzion jsme rezervovali a poslali zálohu osmnáct tisíc korun. Teprve při rozdělování pokojů jsem se provozovatele zeptala na výtah. Neměli ho a všechny pokoje byly v patře. Jídelnu ani toaletu jsem dál neřešila. Na místě jsem přece byla, vybavovala jsem si ho jako příjemný, prostorný dům.
Objednala jsem babičce odvoz po obřadu a zavolala jí s pocitem, že mám další starost vyřízenou. „Takhle to pro tebe bude nejpohodlnější.“ Babička se zeptala, proč by měla odjíždět před obědem. Vysvětlovala jsem jí, že bude unavená a nahoru do pokoje se nedostane. „Ale já se těším taky na hostinu,“ namítla. Slíbila jsem, že jí přivezeme výslužku. Už při těch slovech jsem cítila, jak málo jí vlastně nabízím.
Požádala mě, abych auto zrušila. Nechtěla odjíždět právě ve chvíli, kdy se ostatní budou usazovat ke stolu. Místo abych se zeptala, co navrhuje, začala jsem hájit rezervaci. „Kvůli jednomu člověku přece nebudeme měnit místo.“ Nastalo ticho. Potom řekla, že za takových podmínek nepřijede. Zavěsila jsem zraněná a Ondrovi tvrdila, že nás babička nutí všechno předělat.
Náhradní oběd nechtěla
Přijela jsem za ní s návrhem, že si po svatbě uděláme vlastní slavnostní oběd. Mohla si vybrat restauraci a já bych přinesla fotografie. Nechala mě vysvětlit celý plán. „Já nechci další oběd. Chci být s vámi, až se budete brát a slavit.“ Vadilo jí, že jsem se ostatních ptala na jídlo a ubytování, zatímco jí jsem oznámila čas odjezdu.
Pak mi ukázala bezbariérový hotel ve vedlejším městě. Zavolala tam a zjistila cenu pokoje. Nabídla, že si ho zaplatí stejně jako taxi z oslavy. „O spaní se postarám. Potřebuju jen vědět, jestli se tam budu moct pohybovat.“ Bylo mi trapně. Já jí s jistotou slibovala, že zbytek zvládne, a přitom jsem nevěděla ani to, kudy se jde na záchod.
Domluvila jsem prohlídku penzionu a poprosila Ondru, aby jel s námi. Pořád jsem doufala, že hotel vyřešil celý problém. K jídelně ale vedly čtyři schody. Ondra navrhl, že bychom babičku podepřeli, případně přenesli. Zavrtěla hlavou. Nechtěla být odkázaná na to, kdo ji zrovna zvedne, pokaždé když bude potřebovat projít.
U jediné toalety v přízemí se chodítko nevešlo do dveří. Babička před nimi zastavila a podívala se na mě. Musela jsem přiznat, že jsem se na nic z toho nezeptala. Ondra mlčel. Cestou domů už jsme se nebavili o babiččině tvrdohlavosti, ale o tom, kde by hostina mohla být jinde.
Záloha nás mrzela oba
Ondra nechtěl přesun odsouhlasit hned. Penzion pro něj znamenal totéž co pro mě a vadilo mu, když jsem ve snaze napravit svou chybu prohlásila, že na penězích nezáleží. Záleželo. Vzali jsme smlouvu a požádali provozovatele o potvrzení storna. Podle podmínek nám záloha propadla, další doplatek po nás nechtěl.
Našli jsme restauraci poblíž radnice. Osobně jsme prošli vstup, místo mezi stoly i přístupnou toaletu. Babička si prostor vyzkoušela s námi. Kapelu jsme ještě závazně neobjednali, takže jsme místo ní připravili hudbu z reproduktorů. Nezaplacenou svatební cestu jsme zkrátili. Nebyla jsem pokaždé nadšená, když jsem přepočítávala rozpočet, a Ondra také ne.
Babičce jsem zavolala až s potvrzenou restaurací. „Rozhodla jsem za tebe, kolik ze svatby ti má stačit. Promiň.“ Poděkovala mi, ale trvala na tom, že hotel i taxi zaplatí sama. Tentokrát jsem ji nepřesvědčovala. Při přípravách mě ještě napadalo, jak by něco vypadalo v penzionu. Přestala jsem jí to však říkat při každém rozhovoru.
U parketu zůstala se mnou
Na svatbě babička snědla oběd, povídala si s Ondrovými rodiči a při hudbě si posunula židli blíž k parketu. Sedla jsem si vedle ní a pozorovaly jsme mého muže. Babička se smála, že mu podle pohybu rtů vidí, jak počítá kroky. Když chtěla odjet, sama si zavolala objednané taxi. Doprovodila jsem ji ke dveřím.
Původní místo mě pořád mrzí, stejně jako ztracené peníze. Babička mi je ale nemusí vynahrazovat vděčností. Když spolu teď něco plánujeme, občas se přistihnu, že už jí chci oznámit hotové řešení. Zastavím se a nejdřív se zeptám.
