Článek
Návštěvy u babičky patřily k Luciině dětství stejně jako nedělní obědy, domácí bábovka a velký stůl v obývacím pokoji, kolem kterého se pravidelně scházela celá rodina. Když přijeli všichni najednou, židle často nestačily a někdo si musel sednout na pohovku nebo přinést další místo z kuchyně. Přesto zůstávalo jedno pohodlné křeslo u okna nápadně často volné. Babička si do něj nikdy nesedla a pokud se jí někdo pokusil místo nabídnout, jen zavrtěla hlavou a přesunula se jinam.
Lucii to jako dítěti připadalo zvláštní hlavně proto, že právě ono křeslo bylo podle ní nejlepší v celém pokoji. Bylo široké, mělo vysoké opěradlo a stálo vedle okna, odkud bylo vidět na zahradu. „Pamatuji si, že jsem babičce několikrát říkala, ať si sedne právě tam, když ji bolela záda. Vždycky jen odpověděla, že jí je dobře jinde. Tehdy jsem si myslela, že je prostě tvrdohlavá,“ vzpomíná Lucie.
Děti si z toho začaly dělat legraci
Postupem času se z babiččina zvyku stal v rodině skoro malý vtip. Když někdo přišel později a hledal místo, ostatní mu ukázali právě na křeslo u okna. Babička nikdy nikoho nevyháněla a nevadilo jí, když si tam sedl někdo jiný. Sama se mu ale vyhýbala s takovou samozřejmostí, že už se jí na důvod téměř nikdo neptal. Lucie jednou dokonce žertem prohlásila, že musí být křeslo prokleté, protože babička by si raději sedla na tvrdou kuchyňskou židli než na něj.
„Babička se tehdy jen pousmála a řekla mi, že některá místa člověku prostě nepřipadají jeho. Já jsem tomu samozřejmě vůbec nerozuměla. Bylo mi možná deset nebo jedenáct a připadalo mi, že zbytečně dělá tajnosti,“ říká Lucie.
Teprve později si začala uvědomovat jednu věc, které si jako malá nevšímala. Nad křeslem visela stará fotografie jejího dědečka. Zemřel ještě před Luciiným narozením, takže ho znala pouze z rodinných vyprávění a několika černobílých snímků. Věděla, že s babičkou prožili většinu života, ale doma se o jeho smrti příliš nemluvilo.
Odpověď přišla při vyklízení bytu
Když bylo Lucii přes třicet, babička se přestěhovala do menšího bytu a rodina jí pomáhala s vyklízením starého domu. Přišlo také na nábytek. Když se Lucie zeptala, co mají udělat s křeslem u okna, babička na chvíli ztichla. Potom jí řekla, že ho nechce odvézt s sebou a že může zůstat v rodině.
Právě tehdy se Lucie poprvé dozvěděla celý příběh. Křeslo totiž patřilo dědečkovi. Sedával v něm každý večer, četl noviny, poslouchal rádio a přes okno pozoroval zahradu. Bylo to poslední místo, kde ho babička viděla sedět několik hodin předtím, než byl odvezen do nemocnice, ze které už se domů nevrátil.
„Babička mi tehdy řekla, že po jeho smrti do toho křesla jednou zkusila usednout. Vydržela prý jen pár vteřin. Připadala si, jako kdyby seděla na jeho místě a on měl každou chvíli vejít do pokoje a zeptat se, proč mu ho zabrala,“ vypráví Lucie.
Nebyla to pověrčivost, ale způsob, jak si ho ponechat doma
Babička prý nikdy nechtěla z křesla udělat žádné nedotknutelné místo. Proto jí nevadilo, když si tam sedly děti, návštěvy nebo kdokoliv jiný. Sama toho ale nebyla schopná. V jejích očích zůstávalo spojeno s mužem, vedle kterého prožila několik desítek let, a právě tím, že si do něj nesedala, si zachovávala malý každodenní zvyk z doby, kdy byl ještě doma.
„Najednou jsem si vzpomněla na všechny ty roky, kdy jsme se tomu smáli. Bylo mi to trochu líto. Ona přitom nikdy nebyla přehnaně sentimentální a před námi skoro neplakala. Tohle byl asi její způsob, jak se s dědou úplně nerozloučit,“ říká Lucie.
Křeslo si nakonec vzala právě ona. Ne proto, že by bylo cenné nebo výjimečně krásné, ale protože po rozhovoru s babičkou pro ni dostalo úplně jiný význam. Dnes stojí v rohu jejího vlastního obývacího pokoje. Lucie v něm normálně sedává, čte si nebo si do něj večer vezme kávu. Přesto si při tom někdy vzpomene na babičku, která se mu desítky let vyhýbala.
Některé věci začnou dávat smysl až v dospělosti
Lucie dnes říká, že jako dítě považovala mnoho babiččiných zvyků za zvláštní. Teprve s věkem pochopila, že za některými z nich nebyla tvrdohlavost, ale vzpomínky, o kterých starší generace jednoduše neuměla nebo nechtěla příliš mluvit. „Kdyby mi to babička vysvětlila, asi bych tomu jako dítě stejně nerozuměla. Člověk některé věci pochopí až tehdy, když sám někoho miluje, o někoho přijde nebo začne přemýšlet o tom, co po lidech zůstává,“ uzavírá Lucie.
Obyčejné křeslo tak nakonec zůstalo v rodině déle než mnoho mnohem cennějších věcí. Ne kvůli své hodnotě, ale kvůli člověku, který v něm kdysi každý večer sedával, a ženě, která mu jeho místo nechala volné ještě dlouhé roky poté, co už se domů vrátit nemohl.
Zdroje: autorský text
