Článek
Příběh, který vyprávěla, se až příliš podobal tomu, co se stalo v naší rodině před několika lety. A jméno? To bylo to nejhorší. Byl to můj vlastní bratr. Nevěřila jsem tomu. Vždyť jsme spolu tehdy probírali, jak je nespravedlivé, že jsme o peníze a majetek přišli, a on se tvářil, že ho to štve úplně stejně jako mě.
Najednou jsem si začala vybavovat jednotlivé detaily, které mi dřív nedocházely. To, jak měl najednou lepší auto, jak se přestěhoval do většího bytu, a přitom tvrdil, že je to „výhodný pronájem od známého“. Tehdy jsem mu věřila. Je to přece můj bratr, proč by mi lhal? Ale čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc do sebe všechno zapadalo. Když jsem pak doma otevřela staré dokumenty a papíry k dědictví, všimla jsem si, že některé listiny chybí. Byly to právě ty, kde bylo jasně uvedeno, kdo má na co nárok. A právě ty měl v ruce on, když jsme spolu kdysi řešili záležitosti kolem pozůstalosti. Tehdy jsem si ničeho nevšimla. Dnes už bych to nepřehlédla.
Říká se, že rodina by měla držet při sobě. Že ať se stane cokoliv, krev je krev. Jenže co když vás vlastní krev podrazí? Přišla jsem na to, že zatímco se tvářil, že stojí při mně, ve skutečnosti obcházel ostatní příbuzné, pomlouval mě a vyprávěl jim, že se o majetek ani nezajímám a že by bylo lepší, kdyby všechno připadlo jemu. Bylo to prý pro „rodinné dobro“. Ironií je, že já jsem v té době běhala po úřadech, sháněla dokumenty a chtěla, aby se všechno vyřešilo spravedlivě. On se ale postaral o to, aby se spravedlnost konala jen v jeho prospěch.
Věděla jsem, že pokud si to nechám pro sebe, budu to v sobě dusit a sežere mě to. Ale zároveň jsem cítila, že konfrontace by byla zbytečná. Co by mi na to asi řekl? Že to není pravda? Že jsem si všechno vymyslela? Možná by obrátil a obvinil mě, že jsem se nezajímala. Přesně tak to totiž umí obrátit všechno proti druhým. Rozhodla jsem se tedy, že prostě přestanu předstírat, že máme nějaký vztah. Už nikdy jsem s ním nepromluvila, ať už osobně, nebo po telefonu. Žádné svátky, žádné narozeniny, žádné rodinné oslavy. Jen ticho.
Někteří příbuzní mě za to kritizovali. Říkali, že rodinné spory jsou zbytečné, že bychom si měli odpustit. Jenže to většinou říkali ti, kteří vůbec netušili, co se stalo. Když jsem jim to řekla, část z nich se stáhla. Asi jim došlo, že by se mohli dozvědět víc, než by chtěli. Jiní mi to nevěřili, protože on se umí tvářit jako největší dobrák. Nikoho nepřekvapí, že se nakonec i mezi těmi, co mu věřili, našli tací, kteří si na vlastní kůži ověřili, že se mýlili. Několik let po našem rozkolu se mu jeho vlastní taktika vrátila. Začal se plést do cizích záležitostí a tentokrát to odnesl on. Jiní příbuzní o něm začali šířit nepravdivé věci, a najednou byl na té „druhé straně“. Nechal si zkazit pověst, a to tak, že ho přestali zvát na rodinné akce oni.
Nepřála jsem mu to, ale musím přiznat, že jsem v tom cítila určitou spravedlnost. Ne že by to napravilo, co udělal mně, ale aspoň si mohl vyzkoušet, jaké to je, když vás lidé odsoudí na základě řečí a polopravd. V jeho případě to byla ironie osudu. Sám se roky živil pomlouváním, a nakonec to samé zničilo jeho postavení v rodině. Nevím, jestli mu došlo, že to, co zažil, bylo přesně to, co udělal mně. Nejspíš ne, protože sebe vidí vždycky jako oběť. Ale mně už na tom nezáleží.
Co mě ale mrzí, je ztráta důvěry. Když vyrůstáte s někým, sdílíte dětství, tajemství, zážitky a pak zjistíte, že vás dokáže okrást a ještě o vás roznášet lži, zlomí to ve vás něco, co už nikdy nespravíte. Nejde jen o peníze nebo majetek. Jde o ten pocit, že vás vlastní rodina dokáže podrazit víc než cizí člověk. Že ti, u kterých čekáte oporu, vám můžou zasadit tu nejtvrdší ránu.
Dnes už to neřeším každý den, ale občas, když projdu kolem jeho domu nebo vidím jeho jméno na sociálních sítích, cítím to stejné píchání u srdce. Ne kvůli ztracenému dědictví, ale kvůli tomu, že jsem přišla o bratra a to ne svou vinou. Naučilo mě to jednu věc: že hranice, které si nastavíte, nejsou pro druhé, ale pro vás. A já už nikdy nepustím do svého života někoho, kdo si mou důvěru nezaslouží, i kdyby měl stejné příjmení jako já.
