Článek
Když zemřela maminka, zůstal po rodičích třípokojový byt plný věcí, které se za čtyřicet let nashromáždily snad ve všech skříních. Táta byl už několik let po smrti a maminka nic nevyhazovala. Ve spíži jsme našli sklenice po babičce, v komoře staré lyže a v obýváku dokonce krabici účtenek z devadesátých let. S bratrem Petrem jsme se dohodli, že si každý označí, co by chtěl, a zbytek rozdáme, odvezeme do sběrného dvora nebo nabídneme známým. Ani jeden z nás neměl potřebu počítat každou skleničku nebo se přetahovat o porcelán.
Jediná věc, kterou jsem si opravdu přála, byl obraz visící celý můj život nad rodičovskou pohovkou. Nebyl od žádného známého malíře. Byla na něm obyčejná krajina s polní cestou, několika stromy a chalupou v dálce. Táta ho kdysi koupil od svého kolegy za pár stovek a maminka tvrdila, že se jí na něm líbí hlavně světlo.
Pro mě byl důležitý jednoduše proto, že jsem se na něj dívala od dětství. Když jsem přijela k rodičům na nedělní oběd, byl tam. Když jsme slavili Vánoce, byl tam také. „Ten obraz bych si vzala,“ řekla jsem Petrovi při jednom vyklízení. „Klidně. Já ho nechci,“ odpověděl a dál balil knihy do krabice.
Pak mi řekl, že obraz skončil v kontejneru
Problém byl v tom, že jsem tehdy bydlela v malém bytě a neměla jsem auto. Petr slíbil, že obraz vezme k sobě do garáže a nechá mi ho tam, dokud si pro něj nepřijedu. Nijak jsem to neřešila. V té době jsme měli oba dost jiných starostí. Prodával se byt, zařizovalo dědictví a každý týden někdo potřeboval nějaký papír nebo podpis.
Asi za měsíc jsem Petrovi zavolala, že bych si obraz konečně vyzvedla. Chvíli bylo na druhé straně ticho. „Ten už nemám,“ řekl potom. Nejdřív jsem si myslela, že ho někomu dal. „Jak nemáš?“ „Byl vzadu vlhký a rám se rozpadal. Když jsme vezli věci do sběrného dvora, vzal jsem ho taky. Myslel jsem, že už ho stejně nebudeš chtít.“
Naštvalo mě to, ale nechtěla jsem z jedné staré věci dělat rodinnou válku. Řekla jsem mu, že se mě alespoň mohl zeptat. Petr odpověděl, že má pravdu, omluvil se a tím jsme rozhovor ukončili. Několik dní mě to mrzelo, potom jsem si řekla, že se nic nedá dělat.
Nad jeho stolem jsem ho poznala okamžitě
O půl roku později mě Petr pozval na oslavu svých narozenin. Mezitím se s manželkou přestěhovali do řadového domu a já u nich ještě nebyla. Přijela jsem odpoledne, v předsíni nechala kabát a šla za ostatními do kuchyně. Petr připravoval maso, jeho žena krájela zeleninu a já si sedla k jídelnímu stolu.
Pak jsem zvedla hlavu. Nad stolem visel obraz rodičů. Měl nový rám, vyčištěné plátno a vypadal mnohem lépe než v jejich bytě, ale poznala jsem každý strom i tu malou chalupu v pozadí. Několik vteřin jsem na něj jen koukala.
Petr si všiml, kam se dívám, a přestal krájet chleba. „Takže nebyl vlhký?“ zeptala jsem se. Jeho žena se podívala nejdřív na mě a potom na něj. Bylo zřejmé, že o našem rozhovoru nic neví. Petr položil nůž na linku. „Byl. Ale ne tolik, jak jsem ti řekl.“
Nešlo už o obraz
Do hádky se mu nechtělo před návštěvou a mně také ne. Počkali jsme, až ostatní odejdou. Teprve potom mi vysvětlil, co se stalo. Když obraz odvezl z rodičovského bytu, nechal ho několik týdnů v garáži. Pak ho našel jeho syn a chtěl vědět, odkud je. Petr mu začal vyprávět o dědovi, o bytě, kde jsme vyrůstali, a nakonec si uvědomil, že se ho vlastně zbavit nechce. „Měl jsi mi to říct,“ odpověděla jsem. „Já vím. Jenže tys ho chtěla a já už ti slíbil, že je tvůj. Připadalo mi hloupé najednou říct, že jsem změnil názor.“ „Tak bylo jednodušší říct, že jsi ho vyhodil?“
Petr pokrčil rameny. Nebyla to odpověď, která by mě uklidnila. Přiznal ale ještě něco. Při vyklízení měl pocit, že si skoro všechno rozebírají ostatní. Já jsem si odvezla maminčiny kuchařky a pár fotografií, jeho dcera dostala šicí stroj, sestřenice servis. On sám si původně nenechal téměř nic. Teprve u obrazu zjistil, že mu na něčem z rodičovského bytu záleží. Tomu jsem dokázala rozumět. Lži už méně.
Obraz u něj nakonec zůstal
Petr mi tehdy nabídl, že obraz sundá a dá mi ho. Bylo ale vidět, že to říká hlavně proto, že se stydí. Nechtěla jsem ho odvážet jen proto, abych vyhrála spor, který už dávno nebyl o kusu plátna. „Nech si ho,“ řekla jsem. „Ale příště ze mě nedělej hlupáka.“
Od té návštěvy nějaký čas trvalo, než jsme spolu zase mluvili úplně normálně. Obraz u Petra zůstal a dodnes visí nad jídelním stolem. Já jsem si nakonec vzala staré rodinné album, které jsme původně nechali v jedné z krabic. Na zadní straně několika fotografií je ještě tátův rukopis a pro mě mají větší cenu než obraz.
Když jsem byla u Petra naposledy, jeho syn ukazoval své přítelkyni rodinné fotky a u jedné poznamenal, že ten obraz v pozadí je pořád u nich v jídelně. Petr se na mě krátce podíval. Nic jsme k tomu neřekli. On moc dobře ví, že jsem nezapomněla, jak se k němu obraz dostal, a já zase vím, proč se ho nakonec nedokázal vzdát.
