Článek
A hlavně – ty boje o akční zboží. Zní to směšně, ale věřte mi, že nákupní horečka dokáže z normálních lidí udělat bojovníky, kteří by pro slevu 30 % udělali skoro cokoliv.
Minulý čtvrtek jsem ale musela udělat výjimku. V práci jsme měli firemní snídani a já slíbila, že upečů své vyhlášené máslové koláčky. Problém byl, že recept vyžaduje pořádnou dávku másla – šest kostek. A máslo je drahé. Proto jsem zajásala, když jsem v letáku viděla, že ho mají ve slevě. Místo 57 korun jen za 32,90. To byl rozdíl, který při šesti kusech už něco znamenal.
Do obchodu jsem přišla hned po otevření. Naivně jsem si myslela, že v sedm ráno tam bude klid. Spletla jsem se. U vchodu postávalo asi dvacet důchodců s vozíky, kteří čekali na otevření jako hladoví supi. Jakmile se dveře otevřely, rozběhli se po obchodě jako profesionální sprinteři. Bylo mi jasné, že míří přesně tam, kam já – k lednici s máslem v akci.
„Dobrý den, s dovolením,“ snažila jsem se zdvořile protlačit mezi dvěma postaršími dámami, které zablokovaly uličku svými vozíky.
„Kam spěcháte, mladá paní? Hoří snad?“ zeptala se jedna z nich s povytaženým obočím.
„Potřebuji máslo,“ odpověděla jsem upřímně.
Ženy si vyměnily pohled. Znaly cíl mé cesty a bylo jim jasné, že jsem konkurence.
„Máslo? To už stejně nebude, vždycky ho rozeberou hned,“ řekla ta druhá, ale přesto svůj vozík trochu posunula, abych mohla projít.
Když jsem konečně dorazila k chladicímu boxu, spatřila jsem světlo naděje. V přihrádce leželo ještě asi patnáct balíčků másla. Sláva! Vzala jsem si šest kusů – přesně tolik, kolik jsem potřebovala. V tu chvíli jsem si všimla, že jsem pozorována. Stála tam žena, asi v mém věku, s prázdným košíkem v ruce a očima upřenýma na moje máslo.
„Tolik toho opravdu potřebujete?“ zeptala se s náznakem výčitky v hlase.
„Ano, budu péct koláče,“ vysvětlila jsem, i když jsem měla pocit, že se nikomu nemusím zpovídat.
„Aha,“ odpověděla suše a pak se naklonila k lednici, aby si vzala pár kousků pro sebe.
Otočila jsem se, abych položila máslo do košíku, a když jsem se znovu podívala na lednici, zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Ta žena tam už nestála sama. Přidala se k ní postarší paní v zářivě fialové bundě a obě dvě vyprazdňovaly přihrádku s máslem neskutečnou rychlostí. A co víc – fialová paní měla na dně svého košíku položenou krabici. Prázdnou krabici od banánů, kterou zjevně sebrala někde u ovoce. A do této krabice systematicky skládala jeden balíček másla za druhým.
„Promiňte, ale není na to nějaké omezení? Myslím, kolik kusů akčního zboží si může jeden zákazník koupit?“ zeptala jsem se, protože mi to přišlo přes čáru.
Fialová paní se na mě podívala, jako bych právě urazila celou její rodinu. „Žádné omezení tady není. A i kdyby bylo, mám s sebou vnučku, takže nakupujeme dvě,“ ukázala na druhou ženu, která byla minimálně čtyřicátnice, takže těžko vnučka v pravém slova smyslu.
„Ale to není fér vůči ostatním,“ namítla jsem.
„Život není fér, děvenko,“ odpověděla a položila do krabice poslední balíček. „Kdo dřív přijde, ten dřív mele.“
Zůstala jsem tam stát jako opařená. Krabice před ní obsahovala nejméně třicet balíčků másla. Třicet! Co s tím proboha bude dělat? Otevře si továrnu na máslové sušenky? Bude se v tom koupat? Nebo ho prostě jen překoupí dál se ziskem?
Než jsem stačila cokoliv říct, objevil se mladý muž v uniformě obchodu. Evidentně doplňoval zboží v okolních regálech a všiml si té absurdní situace.
„Paní Horáková, to už zase?“ oslovil fialovou paní, která najednou vypadala trochu zaraženě. „Minulý týden to byly jogurty, předtím konzervy… Víte, že to nemůžete takhle vykupovat. Naši stálí zákazníci si stěžují.“
„Já jsem taky stálý zákazník!“ bránila se paní Horáková.
„Jistě, ale pravidla platí pro všechny. Maximálně deset kusů na osobu u akčního zboží.“
Paní se nadechla, jako by chtěla protestovat, ale pak si to rozmyslela. Za námi už totiž stálo několik dalších nakupujících, kteří celou situaci sledovali a tvářili se dost nevraživě.
„No tak dobře,“ řekla nakonec a začala vyndavat máslo z krabice. „Deset kusů pro mě a deset pro vnučku.“
Mladík zavrtěl hlavou. „Paní Horáková, všichni víme, že slečna Procházková není vaše vnučka, ale vaše sousedka. Takže deset kusů dohromady, prosím.“
S nechutí vrátila většinu másla zpět do lednice, mumlajíc něco o dnešní mládeži a o tom, jak to za jejích časů chodilo jinak. Vzala si svých deset balíčků a odkráčela pryč, následovaná „vnučkou“, která teď vypadala docela zahanbeně.
Mladík se na mě usmál. „Promiňte, občas se to stává. Někteří lidé prostě neznají míru. Ale nechápu, co s tím pak dělají.“
„To je v pořádku, děkuji,“ odpověděla jsem s úlevou. Díky němu zbylo dost másla i pro ostatní zákazníky, kteří stáli za námi.
Cestou k pokladně jsem přemýšlela, co mě na tom celém tak rozčílilo. Nebyla to jen ta chamtivost, ale i ta samozřejmost, s jakou si paní Horáková myslela, že má právo vzít si všechno. Jako by sleva byla určena jen pro ni, ne pro všechny.
Když jsem o tom později vyprávěla kolegům nad svými máslovými koláčky (které se mimochodem povedly), zjistila jsem, že skoro každý má podobnou historku. O babičce, která vybílila regál s akčním cukrem, o sousedovi, který skupoval levné pivo po paletách, o tetičce, co má spíž plnou konzerv, „protože byly ve slevě“.
Máslová pohroma mi dala jednu cennou lekci – příště přijdu do obchodu ještě dřív. A možná si vezmu s sebou krabici. Člověk nikdy neví, kdy se mu bude hodit.
