Daniela (27): Tchyně mi mluvila do života, dokud jsem nepřišla na její tajemství

Když jsem se seznámila s Tomášem, bylo mi čerstvě pětadvacet a všechno šlo jako po másle. Pracovala jsem v malé kanceláři, on dělal v IT a měli jsme společné sny. Chtěli jsme bydlet spolu, cestovat, mít jednou rodinu. A jeho maminka, paní Eva, mě od první chvíle přijala s otevřenou náručí.

Nosila mi domácí koláče, volala si se mnou i bez syna a radila, kde co koupit výhodněji. Cítila jsem se jako v pohádce, protože jsem měla nejen partnera, ale i tchyni, se kterou se dalo mluvit. Moje kamarádky žárlily. Jejich tchyně prý jen kritizují a pletou se do všeho. Ta moje byla jiná. Nebo jsem si to aspoň myslela.

Když jsme se s Tomášem nastěhovali do bytu, který jsme si pronajali, začala za námi chodit čím dál častěji. Nejprve s koláčem, pak s radou a nakonec s výtkou. Najednou měla názor na všechno. Od toho, jak máme uspořádanou kuchyň, až po to, co vařím k večeři.

Zpočátku jsem se smála a brala to s nadhledem. Jenže brzy mi začala volat každý den. Při každém rozhovoru dokázala nějak nenápadně zmínit, že bych mohla dělat něco jinak, že by to bylo „lepší pro Tomáše“. Cítila jsem se pod tlakem, i když to nikdy neřekla přímo.

Začala se zajímat i o moji práci. Ptala se, kolik vydělávám, proč nemám děti a jestli si uvědomuju, že Tomáš potřebuje doma klid, ne kariéristku. A když jsem jednou řekla, že chci jet s kamarádkou na víkend do hor, urazila se. Tvrdila, že nechávám jejího syna samotného.

Snažila jsem se zachovat klid. Vysvětlovala jsem, že i dospělí lidé potřebují prostor. Ale místo pochopení přišla vlna pasivní agrese. Přestala se ozývat a Tomáš mi vyčítal, že jsem ji „zklamala“. Prý se kvůli mně trápí. Měla jsem pocit, že bojuju s neviditelným soupeřem, kterého se nesmím dotknout.

Jednoho odpoledne jsem přišla domů dřív z práce. Tomáš ještě nebyl doma, ale slyšela jsem, jak se jeho maminka baví v telefonu. Stála jsem na chodbě a slyšela její hlas z kuchyně. Mluvila s někým o nás. Říkala, že to musí mít pod kontrolou, že nechce, aby její syn dopadl jako ona. A že já jsem prý stejná jako „ta žena, která mu zničila život“.

Zůstala jsem stát jako přimražená. Když jsem vešla, zarazila se, zrudla a začala se vymlouvat, že mluvila o někom jiném. Jenže to, co jsem slyšela, se nedalo zapomenout. Teprve tehdy jsem začala pátrat po tom, co tím myslela.

Ukázalo se, že Tomášův otec ji před lety opustil kvůli jiné ženě. Nechal ji s malým dítětem, bez peněz, s hypotékou a studem před celou rodinou. Byla tehdy ve věku, kdy jsem teď já. A nikdy se s tím úplně nesmířila. Když se její syn zamiloval a začal žít svůj život, podvědomě se bála, že dopadne stejně.

Najednou mi všechno dávalo smysl. Její kontrola, její výčitky, její přehnaný zájem. Chtěla mít jistotu, že se mu nic nestane, a nevědomky tím ničila náš vztah. Jenže vysvětlit jí to nešlo. Kdykoli jsem se o to pokusila, brala to jako útok.

Náš vztah s Tomášem se nakonec rozpadl. Nešlo to udržet. Neustálé napětí mezi mnou a jeho matkou nás oba vyčerpalo. On se nikdy nedokázal úplně postavit na moji stranu a já jsem už neměla sílu dál vysvětlovat, že nechci být její nepřítel.

Dnes, s odstupem, vím, že její chování vycházelo ze strachu, ne ze zla. Ale tehdy to bolelo. Dlouho jsem si nesla pocit, že jsem selhala, že jsem nebyla dost dobrá. Teprve později jsem pochopila, že někdy prostě musíme odejít, i když jsme nic špatného neudělali.

Někdy se lidé chovají zraňujícím způsobem jen proto, že sami něco nedokážou uzdravit. A i když jsem se snažila být empatická, přišla chvíle, kdy jsem musela chránit sebe.

Dnes žiju v Brně, mám nového partnera a vztahy s jeho rodinou si držím s jemným odstupem. Ne z nedůvěry, ale ze zkušenosti. Vím, že někdy i dobré úmysly mohou ublížit.

Když si na paní Evu občas vzpomenu, necítím už vztek. Spíš smutek, že nikdy nedokázala pustit minulost. A možná i vděčnost, že mě naučila, jak důležité je znát hranice. Protože bez nich člověk snadno ztratí sám sebe.