Článek
Jenže já jsem vždycky mávla rukou. Dokud mi na konci měsíce zbylo aspoň pár stovek, bylo to v pohodě.
Ale poslední dobou to začalo být jiné. Zjistila jsem, že se můj účet nějak podezřele rychle vyprazdňuje. Vždycky kolem dvacátého se začínám modlit, abych to nějak doklepala do výplaty. A to jsem si přitom nedávno nechala přidat. Nedávalo mi to smysl – kde jsou ty peníze?
Minulý čtvrtek jsem seděla u ranní kávy a četla zprávy, když mi vyskočila notifikace z banky. Zaplatila jsem něco v Lidlu. Podívala jsem se na částku – 2436 korun. Běžný nákup, nic mimořádného. Ale pak mi to došlo – tohle byl třetí nákup za poslední týden a půl. A to nemluvím o těch drobných, které průběžně utratím v kantýně v práci nebo za kafe s kamarádkou.
V tu chvíli jsem se rozhodla. Dost bylo chaosu. Konečně si sednu a spočítám, kolik mě vlastně stojí život. Jak těžké to může být? Vytáhla jsem notebook, otevřela Excel a pustila se do toho.
Začala jsem jednoduše. Nájem – 12 000. Internet a telefon – 1200. Elektřina a plyn – teď asi 3500 (díky, energetická krize). Pojištění – 800. Tak, to by byly pevné výdaje, pomyslela jsem si spokojeně.
Ale pak to začalo být složitější. Jídlo? No, když jsem se podívala na poslední tři nákupy, vyšlo mi to zhruba na 9000 měsíčně. Ale to nezahrnuje obědy v práci a občasné zajití do restaurace. Takže asi 13 000? Možná víc?
Doprava? Mám předplatné MHD za 670, ale jednou za čas jezdím i taxíkem, když nestíhám nebo když jdu večer s holkama ven. To by mohlo být tak dalších 800 měsíčně? Nebo víc?
A co oblečení? Nekupuji si nic denně, ale když se nad tím zamyslím, každý měsíc něco přibude – tričko tady, kalhoty tam. Jednou za čas boty. Průměrně? Nemám tušení. Možná 1500 měsíčně? Plus minus?
Po patnácti minutách počítání jsem zjistila, že můj zdánlivě jednoduchý plán má trhliny. Zapomněla jsem na kadeřníka (jednou za dva měsíce – 1200), kosmetiku (jednou za měsíc – 800), léky a doplatky (nepravidelně, ale řekněme 500 měsíčně).
A co dárky? Narozeniny, Vánoce, občas svatba. Když to rozpočítám na měsíc, vyjde to asi na další tisícovku. Pak kultura – kino, divadlo, koncerty, knížky… A co cestování? Dovolenou si dopřeju jen jednou za rok, ale když rozpočítám náklady na ni, je to dalších 2500 měsíčně.
Po dvaceti minutách marného sčítání a odhadování jsem zavřela Excel a povzdechla si. Tohle nikam nevede. Jednak proto, že polovinu výdajů si jen tipuji, a taky proto, že čím déle počítám, tím víc kategorií mě napadá. Vždyť jsem úplně zapomněla na věci pro kočku! A na to, že občas něco rozbiju a musím to nahradit. A na kurz španělštiny, který jsem nedávno začala. A na…
Zvedla jsem se od počítače a šla si dolít kávu. Zatímco jsem pozorovala, jak do šálku teče tmavá tekutina, došlo mi něco důležitého. Možná nemám problém s tím, že bych neuměla spočítat svoje výdaje. Možná mám problém s tím, že jich je prostě příliš mnoho.
Když jsem se vrátila ke stolu, místo Excelu jsem otevřela poznámkový blok a napsala jsem si tři otázky: Co opravdu potřebuji ke spokojenému životu? Za co utrácím zbytečně? Můžu něco z těch nezbytných věcí pořídit levněji?
A pak mě napadlo ještě něco. Sáhla jsem do tašky pro peněženku a vytáhla všechny kartičky věrnostních programů. Bylo jich třináct. Třináct obchodů, kde pravidelně nakupuji. Žádný div, že nevím, kam mizí moje peníze.
„Tohle bude chtít radikálnější přístup,“ řekla jsem nahlas své kočce, která mě pozorovala z gauče. Vzala jsem nůžky a začala stříhat. Ponechala jsem si jen tři kartičky – do drogerie, kterou mám nejblíž, do knihkupectví, protože knihy jsou moje slabost, a do kavárny na rohu, kde začínám každý den.
Rozpočet jsem ten den nedokončila. Místo toho jsem si nainstalovala aplikaci, která mi pomáhá sledovat výdaje. Je jednoduchá – kdykoli něco zaplatím, ťuknu na telefon a přidám částku do příslušné kategorie. Žádné složité tabulky, žádné stresující součty.
Po měsíci používání jsem konečně viděla, kam mizí moje peníze. A bylo to překvapivě osvobozující. Ne proto, že bych najednou utrácela méně (i když i to se postupně děje), ale proto, že jsem přestala mít pocit, že mě moje vlastní finance přerůstají přes hlavu.
A táta měl nakonec pravdu. Je dobré vědět, kam mizí peníze. Jen jsem potřebovala najít svůj vlastní způsob, jak to zjistit.
