Článek
Pět let každodenní péče o nemohoucího otce, sliby o dědictví a nakonec nic. Zatímco sestra žila svůj život v zahraničí, já se starala o tátu 24 hodin denně. Sliboval mi za to dům, ale nakonec všechno zdědila ona.
Když otec před pěti lety prodělal mrtvici, bylo jasné, že potřebuje celodenní péči. Sestra žije v Německu, má tam rodinu a práci. Já jsem svobodná, bezdětná, tak bylo „logické“, že se postarám já. Dala jsem výpověď v práci a nastěhovala se ke svému nemocnému otci.
Zpočátku to bylo těžké, ale zvládnutelné. Později jsem se s otcem dohodla, že dům přepíše na mě, když se o něj postarám. „Sestra má přece život v Německu, ty jsi tady se mnou,“ říkával. Věřila jsem mu. Pět let jsem mu věřila a důvěřovala.
Každý den vypadal stejně. Ráno hygiena, snídaně, léky. Potom rehabilitace, procházky, když to bylo možné. Oběd musel být přesně ve dvanáct, odpolední léky ve dvě. Večer další hygiena, večeře, ukládání. A v noci? Vstávání každé dvě hodiny na otáčení, aby neměl proleženiny.
Žádná dovolená, žádný volný víkend. Všeho jsem se k vůli otci vzdala.Když jsem potřebovala k lékaři, musela jsem shánět sousedku na hlídání. Kamarádky postupně přestaly volat – kdo by chtěl poslouchat věčné historky o nemocech a pečování? Můj život se scvrkl na čtyři stěny otcova domu.
Sestra přijela dvakrát do roka. Na Vánoce a v létě, vždycky na týden. Přivezla dárky, povyprávěla o životě v Německu a zase zmizela. „Ty to zvládáš skvěle,“ říkala pokaždé. A já hloupá byla ještě pyšná na svou obětavost.
Před měsícem otec zemřel. Pokojně, ve spánku, držela jsem ho za ruku. A pak přišel šok – závěť. Všechno zdědila sestra. Dům, úspory, úplně všechno. Mně nezbylo nic jen „děkuji za péči“ a pár fotografií.
Když jsem se sestry ptala proč to udělala, jen pokrčila rameny. Prý otec si nepřál, aby dům připadl někomu „mimo rodinu“. Že prý nemám děti a jednou najdu chlapa a ten by mohl dům prodat. Zatímco ona, má přece rodinu a děti, a také se postará o to, aby dům zůstal v rodině.
A co těch pět let mého života? Co všechny ty probdělé noci, vypraná prostěradla, vaření kaše? Co moje zničené zdraví, ztracená práce, neexistující důchod? To nikoho nezajímá. Prý bych se měla stydět, že chci peníze, když jde o rodinu.
Teď bydlím v pronajatém bytě, který si můžu sotva dovolit, a přemýšlím, kde jsem udělala chybu. Možná jsem měla trvat na písemné dohodě. Možná jsem neměla věřit slibům. Nebo možná jsem prostě měla být sobečtější a myslet víc na sebe.
Nejhorší je ta bezmoc. Právník říká, že bez písemné smlouvy nemám šanci. Že ústní sliby jsou právně nevymahatelné. Že jsem prostě důvěřivý hlupák, který se nechal využít.
Pro všechny, kdo se starají o své nemohoucí rodiče. Nenechte se ukolébat sliby. Všechno si nechte dát jedině na papír. Protože až přijde čas, ukáže se pravá tvář všech vašich příbuzných. A věřte, že ta může být hodně zlá.
A má sestra? Ta už prodává dům. Prý je daleko, a nemůže se o něj starat. Všechny ty řeči o „zachování rodinného dědictví“ byly jen lži. Nakonec jí jde stejně jen o peníze. A já? Já jsem zase ta hloupá, co věřila na pohádky o vděčnosti a spravedlnosti.
