Článek
My s partnerkou jsme jí chtěli připravit klasickou dětskou oslavu, takovou, jakou jsme sami jako malí zažívali. Balonky, dort, pár kamarádů, hry a dárky. Jenže když nám jednoho večera přišla ukázat svůj sešit, kde měla sepsaná přání, zůstali jsme na chvíli úplně v němém úžasu. To, co si přála, nebylo jen tak. Čekali jsme, že tam uvidíme seznam hraček, možná nějakou panenku nebo stavebnici, k tomu pozvání dvou tří kamarádek z okolí. Ale místo toho měla dcera v sešitě napsané věci, které nám vzaly dech.
V první řadě tam byla zmínka o oslavě, jakou viděla na videu na internetu. Podrobně popsala, že chce mít narozeninový dort v podobě třípatrového hradu, že si přeje velký skákací hrad na zahradě a k tomu program s kouzelníkem. To by samo o sobě bylo hodně, ale když jsme listovali dál, narazili jsme i na bod, že by chtěla, aby přijeli všichni spolužáci, a dokonce i paní učitelka ze školy. Jako třešnička na dortu tam byla poznámka, že by chtěla živé jednorožce, protože prý na jedné oslavě v televizi měli poníky obarvené na bílo s růžovou hřívou a růžkem na čele.
Musím přiznat, že v tu chvíli jsme s partnerkou jen seděli a dívali se na sebe. Bylo to roztomilé, ale zároveň neskutečně náročné. Samozřejmě jsme dceři nechtěli její nadšení brát, ale zároveň jsme věděli, že některé věci prostě nejsou reálné. Třípatrový hrad v podobě dortu by možná šel objednat, i když by stál víc než celý nákup na týden, skákací hrad bychom si teoreticky mohli půjčit, kouzelník se taky dá sehnat. Ale jednorožci? To už byla fantazie, kterou prostě nemáme šanci splnit. Bylo nám jasné, že ji čeká velké zklamání, pokud se o tom nezačneme bavit včas.
Snažili jsme se proto k celé věci přistoupit citlivě. Druhý den jsme si s dcerou sedli a začali jsme se jí vyptávat, co z toho seznamu je pro ni opravdu nejdůležitější. Myslela jsem si, že řekne kouzelníka nebo dort. Ale ne, bez váhání ukázala prstem právě na skákací hrad a poznamenala, že to je to, co by si přála nejvíc. Najednou to celé začalo dávat větší smysl. Vysvětlili jsme jí, že některé věci jsou opravdu příliš složité, nebo dokonce nemožné, ale že uděláme všechno pro to, aby měla oslavu takovou, na kterou nezapomene.
Tak začalo pátrání. Obvolávali jsme firmy, které skákací hrady půjčují, a nestačili jsme se divit, jak je o ně velký zájem. Nakonec jsme měli štěstí a podařilo se rezervovat jeden menší, který se vejde na naši zahradu. Nebyl to žádný obří zámek, jaký viděla na internetu, ale barevná nafukovací atrakce, která udělala radost už jen při pohledu. Dort jsme objednali také, sice ne ve tvaru hradu, ale krásný, dvoupatrový, ozdobený květinami a malou figurkou princezny. O kouzelníkovi jsme nakonec jen uvažovali, ale rozpočet nám to už opravdu nedovolil. Řekli jsme si ale, že připravíme vlastní program. Hry na zahradě, soutěže a malování na obličej, což se dá zvládnout i doma.
Když přišel den oslavy, byli jsme trochu nervózní. Dceři jsme neslibovali všechno, co si napsala, ale věděli jsme, že uvidí věci, na které se těšila. Pozvali jsme několik jejích kamarádek ze školy a sousedství, vyzdobili jsme zahradu balonky a barevnými stuhami a nachystali stůl plný sladkostí. A když jsme konečně nafoukli skákací hrad, oči naší dcery zazářily. Byla tak šťastná, že jsme věděli, že jsme se rozhodli správně. Hned s kamarádkami vběhla dovnitř a jejich smích se nesl široko daleko.
Samozřejmě přišla řeč i na jednorožce. Dcerka se smíchem řekla, že jí je jasné, že to byla jen pohádka, ale že by to bylo krásné. A já jsem si uvědomila, jak rychle děti rostou. Ještě před pár lety by jí stačil malý plyšák a bublifuk, a teď už přemýšlí v obrazech z internetu a televizních pořadů. Na jednu stranu mě to trochu mrzelo, na druhou stranu jsem cítila radost, že jsme jí dokázali připravit den, který si bude pamatovat.
Večer, když poslední kamarádky odešly domů a na zahradě zůstal jen poloprázdný stůl, unavené dítě usnulo s úsměvem na tváři. A já si říkala, že i když její přání byla nadsazená, v jádru chtěla jen jedno. Aby její den byl výjimečný. A to se povedlo. Možná ne s jednorožci a kouzelníkem, ale s radostí, smíchem a přáteli kolem sebe. A přesně to jsou chvíle, které mají tu největší hodnotu.
