Článek
Jenže realita bývá složitější a někdy přichází moment, kdy zjistíte, že i ona dokáže zranit způsobem, jaký by vás v životě nenapadl. Takový zážitek se stal mně a od té doby už náš vztah nikdy nebude jako dřív. Hledala jsem si práci a byla jsem z toho nervózní. Po škole jsem měla jen pár brigád, ale teď šlo o první opravdové zaměstnání, něco, co mi mělo pomoct postavit se na vlastní nohy. Chodila jsem na pohovory, psala životopisy, snažila se. Máma se tvářila, že mě podporuje, že mi fandí a přeje mi úspěch. Jenže už tehdy jsem cítila, že má úplně jiné představy o mém životě, a že mě pořád vidí jako malou holku, kterou musí vést za ruku a rozhodovat za ni.
Při jednom z našich rozhovorů mi řekla, že bych měla být vděčná za každou příležitost, která se mi naskytne. Že dnešní doba je těžká a že já nemůžu být vybíravá. Brala jsem to tak, že mě prostě straší a chce, abych vzala první místo, které mi nabídnou. Jenže pak se stalo něco, co mě úplně položilo. Dozvěděla jsem se, že bez mého vědomí volala na jedno z míst, kam jsem poslala životopis. Vzala si kontakt z mého počítače, vytočila číslo a mluvila s personalistkou, jako kdyby to byla její záležitost. Představte si, že tam skutečně řekla, že by mě měli vzít, protože jsem „hodná, spolehlivá a doma pomáhám“.
Nešlo jen o ten trapas, i když už to samo o sobě bylo ponižující. Co si ta personalistka asi myslela? Že jsem neschopná si zařídit vlastní věci a že musím mít maminku, která za mě vyjednává? Najednou se všechny moje snahy zhroutily. Cítila jsem se malá, bezbranná, úplně znevážená. Místo podpory jsem od ní dostala ránu do zad. Ona mi přitom tvrdila, že to udělala z lásky, že mě chtěla podpořit a že bych jí měla být vděčná. Ale tohle přece není pomoc. To je zásah do mého života, který jsem si vůbec nezasloužila.
Když jsem se jí zeptala, jak ji to vůbec napadlo, odpověděla, že přece ví nejlíp, co je pro mě dobré. A že kdybych byla rozumná, ocením, že se za mě přimluvila. Jenže já jsem to nevnímala jako přimluvu. Byla to pro mě zrada. Místo abych působila jako dospělý člověk, který se uchází o práci, vypadala jsem jako dítě, co potřebuje ochrannou ruku. Nikdy jsem se necítila tak pokořená.
Dlouho jsem přemýšlela, jestli to s ní řešit dál, nebo jestli prostě zavřít oči a nechat to být. Jenže ono to nešlo. Vždy, když jsem si sedla k počítači a otevřela nový inzerát, měla jsem před očima, jak ona někam volá a mluví o mně, jako kdybych byla nesvéprávná. Ztratila jsem důvěru. A to je to nejhorší, co se mezi matkou a dcerou může stát.
Na pohovoru mě nakonec skutečně odmítli. Nikdo mi neřekl přímo, že to bylo kvůli jejímu telefonátu, ale já jsem to tušila. Byla jsem nervózní, připadala jsem si směšně, a navíc jsem věděla, že v hlavách těch lidí už mám nálepku „ta, co za ní volala máma“. Když jsem přišla domů a řekla jí, že mě nevzali, zase opakovala tu svou: že musím být vděčná, že jsem vůbec dostala příležitost se ukázat. To už jsem to nevydržela a rozplakala se.
Je těžké něco takového odpustit. Na jednu stranu vím, že to nemyslela špatně. Že její motivace byla možná opravdu láska a starost. Ale způsob, jakým to udělala, mi vzal kus sebevědomí a důvěry v sebe sama. Každý člověk potřebuje vědět, že má šanci obstát sám za sebe, i když to nebude dokonalé. Potřebuje mít prostor dělat chyby a učit se z nich. A to mi ona vzala.
Dodnes přemýšlím, jestli tohle chování někdy změní. Jestli si uvědomí, že tím, jak mě „chránila“, mi vlastně ublížila. Nebo jestli zůstane přesvědčená, že byla v právu a já jsem jen nevděčná. Možná to nikdy nepochopí. Možná už se náš vztah nikdy úplně nespraví. Ale jedno vím jistě: od toho dne jsem dospěla víc než kdy dřív. Pochopila jsem, že i před vlastní matkou si musím chránit své hranice. A že vděčnost se nedá vynutit – tu si člověk musí zasloužit.
