Článek
Představa nového začátku, nového života daleko od všech starostí, byla až příliš lákavá. A on uměl slibovat. Mluvil o teplém domově u moře, o práci, která mě bude bavit, o společných večerech na balkóně s výhledem na pláž. Všechno znělo tak reálně, že jsem neměla důvod pochybovat. Přesvědčoval mě, že jen stačí udělat krok a všechno se změní.
Nejprve to vypadalo, že se sny opravdu plní. Vybírali jsme destinace, posílal mi odkazy na byty k pronájmu, bavili jsme se o tom, jaké věci si vezmeme s sebou a co tady necháme. Byla to směsice plánů a nadšení, které mi dodávalo odvahu. Z práce jsem si brala volno, rodině jsem naznačovala, že mě možná čeká něco velkého, a i když se ptali, byla jsem skoupá na slovo. Chtěla jsem jim udělat radost, až jim napíšu první zprávu z letiště v nové zemi. Všechno se zdálo být na dosah ruky.
Den odletu se blížil a já žila v přesvědčení, že mě čeká nový začátek. Sbírala jsem poslední drobnosti, vyřizovala dokumenty a on mě ujišťoval, že má všechno pod kontrolou. Tvrdil, že má koupené letenky, zařízené ubytování i zajištěné první týdny práce, než se rozkoukám. Byla jsem vděčná, že někdo dokáže takhle myslet dopředu. Jenže už tehdy se objevovaly drobné signály, které jsem nechtěla vidět. Vyhýbavé odpovědi, když jsem se ptala na detaily, neurčitá data, která se posouvala. Přesvědčovala jsem samu sebe, že je to jen stres z velké změny.
Konečně přišel den D. Kufr byl sbalený, srdce mi bušilo vzrušením a zároveň jsem cítila nervozitu, jakou jsem snad nikdy nezažila. Na letiště jsme přijeli s dostatečným předstihem. Držela jsem ho za ruku a říkala si, že tohle je ten moment, kdy se všechno láme. Ještě pár hodin a já se loučím s dosavadním životem. Jenže hned u přepážky jsem poprvé znejistěla. Když jsem chtěla vidět letenku, začal mě odbývat, že to není třeba, že ji má uloženou v telefonu a že se vše vyřeší u samoobslužného odbavení. Připadala jsem si hloupě, že se ptám, a tak jsem zůstala stát a čekala.
Postupně se ale začal chovat zvláštně. Neustále odbíhal, něco psal do telefonu, tvářil se podrážděně a já cítila, že je nervózní. Když jsem se ho ptala, co se děje, odpovídal vyhýbavě. Čas odletu se blížil a já pořád neměla v ruce žádný dokument. Až když přišlo na lámání chleba a potřebovali jsme projít dál, ukázalo se, že žádná letenka pro mě neexistuje. Stála jsem tam jako opařená a nechápala, co se děje. On tvrdil, že muselo dojít k nějaké chybě v systému, že určitě došlo k záměně, že to vyřešíme. Jenže paní za přepážkou mi potvrdila, že na mé jméno nikdy žádná rezervace neproběhla.
Tehdy mi došlo, že celý sen se hroutí. On měl letenku jen pro sebe. Začal mě přesvědčovat, že je to omyl, že poletí sám a já přiletím za ním, až se to vyřeší. Nabízel různé varianty, které zněly čím dál nesmyslněji. V tu chvíli se mi rozsvítilo. Všechno byly jen sliby, které neměly žádný reálný základ. Chtěl odejít, chtěl začít jinde, ale beze mě. Já měla být jen rekvizita, které se zbaví na poslední chvíli.
Byl to šok, stála jsem s kufrem v ruce uprostřed haly a snažila se nezhroutit. Všechno, čemu jsem věřila, se v tu chvíli sesypalo. Pochopila jsem, že se mnou jen hrál hru, že nikdy neměl v plánu mě vzít s sebou. Nešlo o žádný nový život, šlo jen o to, že mě využíval, dokud se mu to hodilo. A já mu uvěřila každé slovo.
Dodnes cítím hořkost, když si na ten den vzpomenu. Stačilo tak málo, aby mi došlo, že věci nejsou tak, jak mi je líčil. Ale láska dokáže oslepit i dospělého člověka. Zůstala jsem tam sama, s rozbitým snem a pocitem, že jsem přišla o všechno. Jenže na druhou stranu, možná právě tam na letišti začal můj opravdový nový život. Ne v zahraničí, ne s ním, ale s vědomím, že už nikdy nedovolím, aby někdo rozhodoval za mě a aby mě někdo tahal za nos tak, jako to udělal on.
