Článek
Začalo to jako každé úterý. Vyzvedla jsem dceru ze školy, spěchaly jsme domů, já na home office, ona na úkoly. Klasika. Jenže pak vytáhla z aktovky papír.
„Mami, paní učitelka říkala, že to máš podepsat. Je to kvůli škole v přírodě.“
Vzala jsem si ten papír a začala číst. Škola v přírodě, pět dní v Krkonoších, environmentální výchova, teambuilding, zlepšení vztahů ve třídě… a pak jsem došla k ceně. 4 800 korun. Splatné do konce měsíce.
„To je super, že?“ rozzářila se Eliška. „Pojedeme na Sněžku a budeme pozorovat zvířata a…“
Přestala jsem ji vnímat. V hlavě mi běžely výpočty. Čtyři tisíce osm set. Skoro pět tisíc. Týden před výplatou mám na účtu dva tisíce, které musí vydržet na jídlo, benzín a drobné výdaje. Výplata přijde za sedm dní, z ní musím zaplatit nájem, elektřinu, internet, splátku půjčky na auto, které potřebuju do práce… a teď ještě tohle.
„Mami? Tak můžu jet?“ přerušila moje myšlenky Eliška.
Podívala jsem se na ni. Deset let, blonďaté vlasy svázané do culíku, oči plné očekávání. Jak jí mám říct, že nemám peníze? Že jako samoživitelka balancuju každý měsíc na hraně? Že někdy, když jí koupím nové boty, které nutně potřebuje, já sama jím týden jen těstoviny s kečupem?
„Jasně, zlato,“ slyšela jsem se říkat. „Určitě pojedeš. Bude to super.“
Objala mě a běžela to říct své nejlepší kamarádce přes messenger. A já zůstala sedět u stolu s tím papírem a pocitem, že se mi svírá žaludek.
Pět tisíc. Kde je vezmu? Výplata sotva pokryje základní výdaje. Úspory? Ty jsem vyčerpala minulý měsíc, když se nám rozbila pračka. Kreditka? Ta je už teď přečerpaná z Vánoc, které jsem chtěla Elišce udělat hezké.
Alimenty? No, to je kapitola sama pro sebe. Eliščin otec je platí nepravidelně. Někdy přijdou, někdy ne. Když mu napíšu, většinou odpoví, že sám nemá. Že až se mu zlepší situace, doplatí vše. Tu situaci čekám už tři roky.
Mohla bych zavolat rodičům. Ale ti sami žijí z důchodu a minulý měsíc mi půjčili na tu pračku. Nemůžu je pořád prosit o pomoc. Mají svých starostí dost.
A tak jsem udělala to, co dělám vždycky. Začala jsem škrtat výdaje. Káva v práci? Zrušeno. Budu si nosit vlastní z domova. Obědy v kantýně? Ani náhodou. Budu si brát svačinu. Nové boty, které jsem si chtěla koupit, protože ty staré už mají díru na patě? Počkají. Nějak to zalepím.
Večer, když Eliška usnula, jsem si sedla k počítači a začala hledat, kde ještě můžu ušetřit. Levnější tarif na telefon? Už mám ten nejlevnější. Změnit dodavatele elektřiny? To by chtělo čas, který nemám. Prodat něco na internetu? Možná ty šaty, co jsem měla na svatbě sestřenice… ale kdo by je koupil?
Nakonec jsem udělala to, co jsem nechtěla. Napsala jsem bývalému. Slušně, věcně. Že Eliška jede na školu v přírodě, že to stojí skoro pět tisíc, a jestli by tentokrát nemohl poslat alimenty včas, ideálně i s něčím navíc.
Odpověděl za dva dny. Že je mu to líto, ale zrovna teď nemůže. Že má nové auto na leasing a splátky ho dost zatěžují. Že příští měsíc snad bude líp.
Nové auto. Na leasing. Zatímco já počítám, jestli mám na rohlíky.
Jasně, mohla bych jít za učitelkou a říct jí, že na to nemám. Že jsem samoživitelka s průměrným platem a že pět tisíc je pro mě moc. Možná by existovala nějaká sleva, fond, příspěvek… ale ta představa, že bych musela přiznat, že nemám peníze? Že bych musela žádat o pomoc? A hlavně – ta představa, že by Eliška byla jediná ze třídy, která nejede, protože její matka na to nemá?
Ne. To ne. Radši nebudu jíst.
A tak jsem začala šetřit. Doslova na všem. Topení jsem stáhla na minimum, sprchuju se jednou za dva dny, a to ještě rychle. Jím jednou denně, večer, když Eliška usne. Přes den vypiju spoustu vody a kávy, aby mi nekručelo v břiše. Do práce jezdím obden, ostatní dny pracuju z domova, abych ušetřila za benzín.
Včera se mě Eliška zeptala, proč nejím večeři s ní. Řekla jsem, že držím dietu. Uvěřila mi. Zatím.
Nejhorší na tom všem je ten stud. Stud, že nemám na něco, co jiní berou jako samozřejmost. Stud, že musím počítat každou korunu. Stud, že i když pracuju na plný úvazek, mám vysokoškolské vzdělání a snažím se ze všech sil, stejně to nestačí.
A taky vztek. Vztek na systém, kde samoživitelky patří k nejohroženějším skupinám. Vztek na bývalého, který si koupí nové auto, ale na dceru peníze nemá. Vztek na sebe, že jsem se dostala do téhle situace.
Ale co můžu dělat? Změnit práci? Už teď dělám, co můžu, a stejně to nestačí. Najít si přivýdělek? Kdy? Mezi prací, domácností, pomocí Elišce s úkoly a občasným spánkem mi moc volného času nezbývá.
Včera jsem potkala sousedku. Všimla si, že jsem zhubla, a gratulovala mi k nové dietě. Usmála jsem se a poděkovala. Co jsem jí měla říct? Že nehubnu schválně, ale proto, že jím jen tolik, abych přežila? Že každé sousto, které sním, je sousto, které nemůžu dát své dceři?
Nakonec jsem ty peníze nějak seškrábala. Část z výplaty, část z prodeje starého mobilu, který jsem našla v šuplíku, část z peněz, které jsem si schovávala na letní pneumatiky. Ty počkají. Nějak to zvládnu i na zimních.
Včera jsem předala obálku s penězi učitelce. Usmála se a poděkovala. „Eliška se moc těší,“ řekla. „Bude to pro děti skvělý zážitek.“
Přikývla jsem a usmála se taky. A v duchu počítala dny do další výplaty. Jedenáct. Jedenáct dní na dvě stovky, které mi zbyly.
Ale víte co? Zvládnu to. Nějak to zvládnu, jako vždycky. Protože když se Eliška vrátí z té školy v přírodě, nadšená, plná zážitků, s novými kamarády a zkušenostmi, bude to stát za to.
I když budu mít ještě větší díru v rozpočtu. I když budu muset zase něco vymyslet, něco prodat, někde ušetřit. I když budu muset zase měsíc nejíst.
Protože to je ta věc, kterou pochopíte, až když máte děti. Že byste pro ně udělali cokoliv. I hladověli. I se zadlužili. I se styděli.
A tak, až příště potkáte matku samoživitelku a budete mít pocit, že byste jí měli radit, jak má hospodařit, jak má žít, jak má vychovávat děti – vzpomeňte si na mě. Na ženu, která počítá drobné na rohlíky, aby její dcera mohla jet na školu v přírodě jako všechny ostatní děti.
Protože někdy jsou ty nejdražší věci na světě ty, které by měly být samozřejmostí.
