Článek
Tentokrát zněla jinak. Nadšeně, ale klidně. Nebylo to to unáhlené pobláznění, které znám z minulosti. Řekla mi, že by ho chtěla představit při rodinné večeři, abychom se všichni seznámili. Přikývla jsem a hned v hlavě začala plánovat, co uvařím, aby to bylo slavnostní, ale ne strojené.
Ten den jsem strávila v kuchyni, připravovala jsem bramborový krém, pečené kuře s bylinkami a domácí koláč. Nešlo jen o jídlo, chtěla jsem, aby se u nás cítil vítaný. Stůl jsem prostřela s ubrusem, který vytahuju jen při zvláštních příležitostech, a nalila do karafy víno. Partner seděl v obýváku, četl si, a občas se zeptal, jestli nechci pomoct. Byla jsem nervózní, ale ne proto, že přijde cizí člověk, ale proto, že na první setkání se těžko něco napravuje, když to nevyjde.
Když zazvonil zvonek, srdce mi poskočilo. Dcera stála ve dveřích, usměvavá, a vedle ní muž. Vyšší, tmavé vlasy, příjemný úsměv. Podal mi ruku, představil se, a já cítila, že to bude dobrý večer. Aspoň jsem si to myslela. Posadili jsme se, nalila jsem víno, přinesla polévku. Všichni se bavili o počasí, o tom, co je nového, a já byla v klidu. Pak ale promluvil víc, a ve chvíli, kdy otevřel pusu, se mi zježily chloupky na zátylku.
Ten hlas. Nebyl to jen pocit, byla to jistota. Poznala bych ho mezi stovkami jiných. Najednou jsem nebyla v naší jídelně, ale v kanceláři, kde jsem před lety pracovala. Ten hlas patřil mému bývalému kolegovi. Člověku, kterého jsem několik let vídala téměř denně. A rozhodně na to nebyly jen příjemné vzpomínky.
Zamrazilo mě. Začala jsem si v hlavě promítat všechny situace, které jsme spolu prožili. On tehdy odcházel z práce za podivných okolností, mezi lidmi se říkalo, že se nepohodl s vedením a že za tím byla nějaká ne úplně čistá věc s klienty. Já sama jsem s ním měla spíš neutrální zkušenosti, ale párkrát jsem byla svědkem jeho nepříjemného chování. Arogantní poznámky, povýšený tón, a ten způsob, jak se dokázal tvářit, že on má vždycky pravdu.
Seděla jsem u stolu, snažila se usmívat a zároveň si uvědomovala, že mi v hlavě hučí. Nevím, jestli mě poznal hned, ale jeho pohled se na mně zastavil o vteřinu déle, než by bylo běžné. Pak se ale tvářil, že je všechno v pořádku. Dcera se smála jeho historkám, partner s ním vedl živý rozhovor, a já tam seděla jako přikovaná, protože jsem netušila, jestli mám něco říct, nebo dělat, že se nic neděje.
Jediné, co jsem věděla, bylo, že tohle bude dlouhý večer. Každé jeho slovo mě vracelo o několik let zpátky. Mluvili o dovolených, o práci, a já slyšela ten samý tón, který tehdy používal při poradách, když chtěl někoho shodit. Přemýšlela jsem, jestli mám dceři říct, že ho znám, a hlavně, že si nejsem jistá, jestli je to pro ni dobrá volba. Ale jak? Před ním? U stolu?
Když jsme dojedli hlavní chod, odešla jsem na chvíli do kuchyně. Potřebovala jsem se nadechnout a srovnat si myšlenky. V hlavě mi běželo: co když se změnil? Je to přece už pár let. Možná byl tehdy jen v jiném životním období, možná jsem si na něj udělala názor na základě pár špatných situací. Ale zároveň jsem cítila, že ten jeho hlas, způsob vyjadřování a ta lehká nadřazenost jsou pořád stejné.
Vrátila jsem se ke stolu s dezertem a snažila se působit uvolněně. On se na mě usmál, poděkoval, ale ten úsměv byl přesně takový, jaký jsem znala. Trochu strojený, trochu vypočítavý. Dcera si ničeho nevšimla, byla šťastná, že se večer daří. V tu chvíli jsem se rozhodla, že jí nic neřeknu. Ne dnes.
Večer skončil, oni se rozloučili a odešli. Když se za nimi zavřely dveře, partner se na mě podíval a zeptal se, proč jsem byla tak zamlklá. Odpověděla jsem, že jsem unavená, ale v hlavě už jsem věděla, že to nevydržím dlouho. Musím si s dcerou promluvit, ale opatrně. Nechci, aby měla pocit, že její volby hned odsuzuju.
Dlouho do noci jsem přemýšlela, co jí řeknu. Nebude to jednoduché. Možná se změnil a já se pletu. Ale možná ne a pak bych si neodpustila, kdybych ji nechala jít do vztahu s někým, o kom vím, že dokáže být jiný, než se tváří. Ať už to dopadne jakkoliv, jedno vím jistě: ten večer se do naší rodiny zapíše navždy. A to jen kvůli jednomu hlasu, který jsem nikdy nechtěla znovu slyšet.
