Článek
Bylo to vážné a z jejích očí jsem poznal, že to není jen hra na jednu hodinu tělocviku. Ona se tak opravdu začala představovat. Řekla mi to bez obalu: nechce, aby se jí spolužáci ptali na příjmení a smáli se jí, nechce, aby se dozvěděli, kdo jsme my rodiče, a proto je prý lepší, když si zvolí vlastní jméno. V tu chvíli mi zatrnulo. Bylo to poprvé, kdy jsem pocítil, že se naše vlastní dítě stydí za nás.
Snažil jsem se to brát s nadhledem. Vždyť je to jen holčička, říkal jsem si, a třeba ji to zase přejde. Jenže čím víc o tom mluvila, tím víc jsem cítil, že to není drobný rozmar. Vyprávěla mi, jak se spolužáci smějí tomu, že bydlíme v menším bytě, že nemáme nejnovější auto, a že ona sama nemá mobil, který je „in“. Dnešní děti se umí rýpnout do každé maličkosti a ona to všechno vnímá daleko citlivěji, než jsem si myslel. Místo aby si hravě postavila hlavu, že je jiná a hotovo, raději se snažila splynout s davem. A tak si vybrala nové jméno, které zní moderněji a spolužákům připadá „cool“.
Bolestné na tom všem je, že my jsme se vždy snažili dceři dát to nejlepší, co můžeme. Možná nemáme nejnovější značkové věci a nejezdíme dvakrát do roka k moři, ale žijeme slušně, poctivě, snažíme se, aby měla hezké dětství, a nikdy jsme jí nic důležitého neodpírali. A přesto má pocit, že se za nás musí stydět. Není to o penězích, je to spíš o tom, jak dnešní společnost nastavila dětem laťku. Už na základní škole se řeší značky oblečení, dovolené a telefony, zatímco charakter, slušnost a výchova jsou až někde na druhé koleji.
Mluvili jsme o tom doma dlouho do noci. Partnerka to obrečela, já se snažil být ten racionální, ale uvnitř mě to ničilo stejně. Co jsme to za rodiče, když naše dítě raději předstírá, že se jmenuje jinak, jen aby se necítilo trapně? Máme jí snad koupit všechno, co spolužáci mají, i když víme, že bychom se tím dostali do finančních problémů? Nebo ji máme nutit, ať se za své jméno a rodinu nestydí, i když jí tím možná přitížíme v kolektivu? Žádná z možností není jednoduchá a obě mají své následky.
Dcera se mezitím naučila reagovat na nové jméno tak přirozeně, že když jsem ji nedávno vyzvedával ze školy a oslovil ji po našem, otočilo se na mě několik spolužáků a začalo se smát. Bylo mi trapně, ale jí asi tisíckrát víc. Večer mi řekla, že tohle už nemám dělat, že přece ví, jak jí teď všichni říkají, a že je pro ni těžké to vysvětlovat. Připadal jsem si bezmocný. Na jednu stranu nechci, aby se mé dítě muselo přetvařovat, na druhou stranu ji chápu, protože kolektiv dokáže být krutý.
Je zvláštní, jak se v těchto situacích člověk vrací do vlastního dětství. Najednou jsem si vybavil, jak se kdysi smáli mně, že mám sešity po bratrovi, a přitom jsem na ně byl pyšný. Dnes si uvědomuju, že i když to byla maličkost, vryl se mi ten posměch do paměti a ještě roky poté jsem se cítil méněcenný. Možná přesně tohle nechce zažívat naše dcera, a tak hledá způsob, jak tomu předejít. Jenže tím, že si vytvoří falešnou identitu, nezíská úctu ani respekt, spíš se naučí utíkat. A to je něco, co ji nechci učit.
Rozhodli jsme se proto, že s ní budeme mluvit dál a znovu a znovu jí vysvětlovat, že hodnotu člověka neurčuje telefon ani adresa, ale to, jaký opravdu je. Je to těžké, protože děti žijí v úplně jiném světě než my, a jejich realita se odvíjí od popularity na sociálních sítích a posměchu ve třídě. Ale snad, když bude doma slyšet opak, najde v sobě sílu stát si za svým jménem a rodinou. Nechceme jí to zakazovat násilím, to by jen prohloubilo propast mezi námi a jí. Ale chceme, aby věděla, že být sama sebou je důležitější než zapadnout mezi ty, kdo se smějí druhým.
Nevím, jak to dopadne. Možná si ve škole bude dál hrát na někoho jiného, a možná se jednou sama rozhodne, že to nemá smysl. Jen doufám, že si z toho nevezme pocit, že její vlastní rodina je něco, za co se má stydět. Protože my se za ni nikdy stydět nebudeme. A jestli nás jednou pochopí, že jsme to všechno mysleli dobře, bude to pro mě ta největší výhra.
(Jan, Břeclav)
