Článek
Někdy děti pomáhají, jindy mi jen chodí nenápadně ujídat těsto, ale pokaždé je kolem toho nějaký ruch. Jenže jeden podzimní večer se z téhle obyčejné činnosti stalo něco docela jiného. Došla mi mouka. A ne že by mi chyběla trocha do těsta, ale opravdu jsem byla na suchu. Přesně v momentě, kdy jsem měla všechno nachystané, suroviny rozdělané a troubu rozehřátou.
Byla neděle. Venku lilo, děti se nudily, a tak mě napadlo, že jim upeču jejich oblíbený perník. Nic složitého, základní recept, pár lžic kakaa, marmeláda navrch a všichni budou spokojení. Rozklepla jsem vajíčka, smíchala s cukrem, přidala jogurt a olej… a když došlo na mouku, sáhla jsem do zásoby a vytáhla prázdný pytlík. V první chvíli jsem si myslela, že jsem slepá. Otočila jsem se zpátky ke skříni a začala prohledávat zásoby jako při hledání ztraceného pokladu. Žádný špalda, žádná pšeničná, ani polohrubá, ani hladká. Prostě nic. Jen otevřený prášek do pečiva, kakao a dvě smutné vanilkové esence, které mi byly k ničemu.
První reakce byla klasická. Mírná panika. Pak přišla úvaha, jestli rychle někam nezajet. Jenže bylo už po páté a všechny obchody v okolí měly zavřeno. Nechápala jsem, jak se to stalo. Mouku kupuju pořád. A přesto nebyla. Zbyla jediná možnost: improvizace. Měla jsem trochu dětské krupičky, ovesné vločky a starší sáček kokosové mouky, kterou jsem kdysi koupila při nějakém záchvatu zdravého životního stylu. Nikdy jsem s ní nepekla a ani jsem si nebyla jistá, jak se chová. Ale řekla jsem si, že teď není čas na přemýšlení. Těsto bylo rozdělané, děti natěšené a já neměla chuť to vzdát.
Začala jsem míchat. Nejdřív ovesné vločky, které jsem narychlo rozmixovala, pak trocha krupice, nakonec ten kokos. Konzistence byla zvláštní, těsto hutnější, vonělo po sladkém i po oříšcích. Nalila jsem ho do formy, modlila se, aby to vůbec drželo pohromadě, a strčila do trouby. Půlhodina ubíhala neskutečně pomalu. Celý byt začal vonět jinak než obvykle. Ne klasicky po perníku, ale po něčem exotickém. Nechápala jsem, co z toho vyleze, ale děti seděly v kuchyni, čekaly a každých pět minut se ptaly, jestli už to bude. Když jsem koláč vytáhla, vypadal trochu jinak, ale nádherně provoněl celou kuchyni. Nechala jsem ho chvíli vychladnout, pak ho potřela švestkovou marmeládou a podala s trochou zakysané smetany.
První sousto bylo nejisté. Překvapené. A pak přišlo ticho. Ticho, které v naší domácnosti u jídla znamená jediné, že chutná. Za pár minut nebylo co uklízet. Děti si přidávaly a partner se mě ptal, co jsem do toho dala, že je to ještě lepší než obvykle. A já se smála. Nevěděla jsem přesně, kolik čeho jsem tam dala, kolik vloček a kolik kokosu, ale bylo to v tu chvíli úplně jedno. Z nouze se zrodil nový recept, který od té doby peču pravidelně. Děti mu říkají „ten nedělní koláč bez mouky“, i když už dávno mám mouky doma dostatek.
Od té doby mám v šuplíku vždycky ovesné vločky a kokos. Ne že bych to plánovala, ale stalo se to zvykem. A možná i trochu tradicí. Protože mi to připomíná, že někdy se ty nejlepší věci stanou tehdy, když nejdou podle plánu. A že i z maličkého problému, jako je prázdný pytlík mouky, může být nakonec příběh, na který budeme vzpomínat u rodinného stolu ještě dlouho.
