Článek
Třicítka za mnou, pár těžších let taky, a najednou jsem měla letenku, rezervaci v rezortu a před sebou dvanáct dní ráje. Byla jsem sama. Ne poprvé, ale poprvé takhle daleko. Potřebovala jsem to. Vypnout, nic neřešit, nedívat se na telefon. Našla jsem si malý resort na menším ostrůvku, s bungalovy přímo nad vodou. Ráno jsem snídala bosá, večer jsem si četla na terase, koukala do modré tmy a poprvé po dlouhé době jsem si připadala svobodná.
Pořád někdo poblíž
Možná jsem si toho měla všimnout dřív. Že mě obsluha v restauraci oslovuje jménem, i když jsem jim ho nikdy neříkala. Že si někdo všiml, co piju k večeři, i když jsem pokaždé seděla jinde. Nebo že mě u snídaně zdravil personál tak zvláštním způsobem, jako kdyby mě znali víc, než by měli.
Jenže já byla nadšená. Cítila jsem se výjimečně, možná trochu jako princezna. Žádné úchylné narážky, žádný dotěrný přístup. Spíš ten typ tiché pozornosti, kdy si říkáte, to je servis! Jenže když jsem si čtvrtý den všimla, že se mi v mobilu objevilo oznámení o připojení k nové Wi-Fi, i když jsem se k ní nepřipojovala, zbystřila jsem.
Něco mi nehrálo
Večer jsem zkusila nahlédnout do historie připojení. A objevila jsem tam neznámý název s číslem pokoje, který nebyl můj. Začala jsem mít divný pocit. Zaznamenala jsem, že se občas rozsvítila zelená kontrolka na foťáku mého notebooku. Nejprve jsem si říkala, že to bude náhoda. Ale pak se mi začaly objevovat i reklamy na místa, která jsem si nikdy nevyhledávala. Jen jsem je zmiňovala nahlas.
Všechno mi to začalo dávat děsivý smysl až ten večer, kdy jsem si šla zaplavat těsně před západem slunce. Měla jsem šaty přehozené přes ramena, ručník na lehátku, mobil v tašce. Když jsem se vrátila, mobil ležel jinak. Přesně jsem poznala, že se někdo dotýkal zipu. Možná jen na vteřinu. Ale já věděla, že jsem ho zavřela jinak.
Neznámý na recepci
Následující ráno jsem šla na recepci, že se chci přestěhovat do jiného pokoje. Nepřiznala jsem důvod, jen jsem tvrdila, že mi nesedí umístění. Recepční kývla a pak se mě zeptala, jestli má kontaktovat pana D., jestli s přemístěním souhlasí. Ztuhla jsem. To jméno jsem nikdy neslyšela. Nebyla jsem s nikým. Byla to moje dovolená. Sama.
Začala jsem se vyptávat. Dlouho nechtěli nic říct. Nakonec z nich vypadlo, že „pan D.“ je majitel agentury, přes kterou jsem dovolenou kupovala. A že byl na ostrově taky. Prý chtěl „dohlédnout na klientku, aby měla ten nejlepší zážitek“. Ani jsem nečekala na zbytek. Vrátila jsem se do bungalovu, zabalila si věci a poprosila o nejbližší loď na pevninu.
Ráj s příměsí hrůzy
Nikdy jsem ho neviděla. Nevím, jestli mě sledoval z dálky, nebo jestli chodil do mého pokoje, když jsem nebyla. Ale věděla jsem, že někdo všechno věděl. Co dělám, co říkám, kam chodím. A že to rozhodně nebylo v rámci „péče o klienta“. Ještě týden po návratu jsem si nechala přehrát telefon, změnila všechny hesla, vyměnila SIM kartu. A přesto mám pocit, že nejsem v bezpečí.
Těžko říct, jestli si mě vytipoval už při nákupu zájezdu, nebo jestli to byl někdo jiný. Policii jsem to nehlásila, nevěděla bych ani co přesně říct. Možná si budete myslet, že přeháním. Ale kdo to nezažil, ten nepochopí. Narušili mi něco, co jsem měla jen pro sebe. A dovolenou, která mohla být mým novým začátkem, mi proměnili v noční můru.
