Duševně nemocné ve středověku zavírali do věží a léčili je šokem: Tvrdili, že jsou posedlí ďáblem

V této době neexistovala specializovaná péče o duševně nemocné, což vedlo k tomu, že byli často považováni za posedlé ďáblem nebo prohlášeni za špatné. Lidé žijící v těchto dobách byli ovlivněni náboženstvím, které vidělo duševní nemoci jako trest od boha. První známky o tom, že se lidé pokoušeli léčit duševní choroby, pocházejí již 5000 let před naším letopočtem. V té době mnoha věcem vůbec nerozuměli a nechápali, proč se někdo chová jinak, než ostatní. S těmito znalostmi o lidském zdraví hanobili duševně nemocné a tvrdili, že jsou posedlí ďáblem. Takto postižení lidé se léčili mystickou léčbou, která však byla hodně hrubá. Jak se tedy ve středověku zacházelo s lidmi trpícími duševními chorobami?

Léčba duševních chorob v středověku byla velmi odlišná od té, kterou známe dnes. Lidé s těmito poruchami byli považováni za posedlé démony a prokleté Bohem. Proto se léčba zaměřovala na modlitby k vyhnání zlého ducha z těla postiženého. Odběr krve byl běžnou léčebnou metodou a používalo se pouštění žilou, přisávání pijavic či poklepávání na žíly a hlavu. Pro vyvolání zvracení se používal tabák. Také se používala zvláštní metoda léčba šokem, kdy se nemocní ponořili do ledové vody, aby je šok přivedl zpátky k rozumu. Kromě toho se používaly i fyzické metody mučení.

Jednou z těchto brutálních procedur byl trephining, kdy postiženého léčili tak, že se mu do lebky udělali otvor, aby zlí duchové mohli opustit hlavu. Několik pacientů se touto léčebnou terapií dokonce uzdravilo. V pozdější době se této metody používalo ke zmírnění velkých bolestí hlavy. Další metodou léčby bylo užívání různých rostlinných přípravků a drog, které mohly mít pozitivní účinky na psychiku pacienta. Tyto látky, ale často obsahovaly jedovaté složky a jejich užívání bylo velmi nebezpečné pro zdraví nemocného. Celkově lze říci, že léčba duševních chorob ve středověku byla velmi primitivní a často sporná vzhledem k nedostatečné znalosti fungování lidské psychiky a mozku.

Hebrejci stejně jako staří Peršané věřili, že za nemoci může Bůh a je to trest. A to především za jejich hříchy nebo hříchy jejich předků. Mysleli si, že způsob, jak tyto nemoci vyléčit, je v čisté mysli těla a duše. Aby bylo možné konat dobré skutky a mít dobré myšlenky, je nutné udržovat její přiměřenou hygienu. V Mezopotámii se takové metody nepoužívaly. Kněží prováděli rituály na vymítání zlých duchů z těl nemocných. Nejlepší léčebné metody měli staří Egypťané. Duševně choré lidi se snažili zapojovat do společnosti. Pořádali pro ně různé společenské akce a další kulturní činnosti, které by je pomohly normalizovat. Ve snaze ulevit mozku pacienta jim hrála hudba a zpívaly se písně. Jaký to mělo efekt, si můžeme jen domýšlet. Domnívali se ale, že zdrojem všech duševních funkcí je mozek. V té době měli podložené objevy v léčbě, ale i tak věřili, že za duševními chorobami můžou stát duchové a nadpozemské síly.

V dobách středověku byla duševní nemoc považována za projev posvátnosti nebo posedlosti. V této době neuměli rozlišit mezi psychickým onemocněním a duchovním stavem. To vedlo k tomu, že lidé s mentálním postižením byli často odsuzováni a izolovaní od společnosti. Tito jedinci byli vyloučeni z běžné společnosti a umístěni do ústavů, kde byli podrobeni krutým léčebným metodám. Nemocní, kteří byli ostatním na obtíž, byli vyhnáni mimo a hodně daleko za město. V Geelu ve Flandrech postavili pro duševně nemocné hospic, kde se o nemocné starali i vesničané. Vznikla tak zvláštní rodinná kolonie, která v Geelu stále existuje. Velkým přínosem pro nemocné byly také kláštery. Pro ty, kteří byli zbaveni rozumu, byly postavené věže, kde tito nemocní bývali umístěni v samostatných komorách. Až do 19. století se s duševně nemocnými zacházelo hrozně. Byli biti, na doživotí zavíráni do sklepů nebo do vězení, kde museli žít připoutáni v okovech. Nejznámější středověká psychiatrická léčebena je Svatá Marie Betlémská. Později tato nemocnice dostala název Bedlam pro své pekelné podmínky.

Celkově lze říci, že ve středověku byl přístup k lidem trpícím duševními chorobami velice komplikovaný a různorodý. Přesto se v této době objevily i metody léčby, které spojovaly náboženství s psychologií. Ve starověku měli lidé nedostatek znalostí v oblasti duševního zdraví a většinou se domnívali, že je to dílo vyšší moci. Nemůžeme je za to odsuzovat, protože se snažili pomoci, a to pomocí informací, které jim byly v té době předloženy. Nebýt těchto pokusů, nebyli bychom dnes tam, kde jsme. A to jak z lékařského, tak i z technologického hlediska. V té době neexistovaly moderní metody diagnostiky ani léčby duševních chorob, což vedlo k tomu, že mnoho lidí trpících mentálním onemocněním bylo označeno za blázny a odsouzeno ke špatnému zacházení. Ke zlepšení v oblasti duševních chorob došlo až devatenáctém století, kdy lékaři začali popírat víru, že by jedinec mohl být nemocný kvůli projevům zlých duchů. Celková situace ukazuje na to, jak daleko jsme od té doby pokročili a to nejen v oblasti duševního zdraví. Dále nám to ukazuje, jak důležité je, aby byli lidé s mentálním onemocněním, byli respektováni a léčeni jako plnohodnotní členové společnosti.

Zdroje: About history.com, Nespěchej.cz, Vitalia.cz