Článek
Byla mojí malou parťačkou, která se u mě motala v kuchyni a vyptávala se na všechno možné. Jenže časem se něco změnilo a já dlouho nevěděla proč.
Přestala mě navštěvovat a já hledala chybu u sebe
Jednou nemohla, potom měla něco ve škole, pak jela ke kamarádce, potom byla unavená. Děti rostou, říkala jsem si. Mají svoje světy, své koníčky, své plány. Jenže mně to začalo vrtat hlavou. Když jsme si dřív volaly, bývala nadšená, těšila se ke mně, plánovala, co všechno spolu uděláme. Teď to bylo jiné. Odpovídala krátce, bez nadšení, někdy mi ani nezvedla telefon. Začala jsem se sama sebe ptát, jestli jsem něco udělala špatně. Možná jsem ji posledně nechtěně urazila. Nebo jsem byla příliš staromódní. Nebo jsem jí nedokázala porozumět.
Člověk si v hlavě dokáže vytvořit dlouhý seznam důvodů, proč by mohl někomu přestat být milý. Jednou jsem se odhodlala a zeptala se přímo své dcery. Doufala jsem, že mi řekne něco uklidňujícího. Jenom pokrčila rameny. Prý je to tím, že dospívá. Prý chce být s vrstevníky. Jenže mně to pořád nedalo. Naše pouto bylo vždycky silné. Nedokázala jsem si představit, že by se prostě vytratilo během pár měsíců. Rozhodla jsem se, že na nic tlačit nebudu. Jenže to ticho mezi námi začalo být příliš dlouhé. A mě to bolelo víc, než jsem si byla ochotná připustit.
Pravda vyšla najevo náhodou
Odpověď přišla nakonec sama, úplně nečekaně. Když u mě dcera byla na kávě, zazvonil její telefon a na displeji se objevila zpráva od mé vnučky. Dcera mi mobil podala, protože měla ruce od mouky a myslela, že se jedná o něco důležitého. Přečetla jsem si krátkou větu, která mi zůstala v hlavě ještě dlouho poté. Stálo tam, že u babičky je nuda, protože tam není chytrá televize, na které běží její oblíbené pořady. Sedla jsem si zpátky ke stolu a cítila, jak mi zvlhly oči. Nebylo to vztekem. Byla to směs smutku, bezmoci a takové zvláštní prázdnoty, která člověka přepadne, když zjistí, že svět jeho blízkých se změnil bez něj.
Vždycky jsem byla hrdá na to, že nejsem úplně mimo. Umím používat telefon, zvládnu e-mail, zapnu počítač, vyhledám si recept. Jenže v tu chvíli jsem měla pocit, že jsem uvízla v jiném světě. V tom starším. V tom, kam už děti moc nechodí, protože je příliš pomalý a příliš tichý. Začala jsem přemýšlet, jestli má cenu kvůli tomu kupovat novou televizi. Nechtěla jsem si kupovat věci jen proto, abych někoho udržela u sebe. Ale zároveň jsem nechtěla přijít o něco, co pro mě tolik znamenalo. O chvíle, kdy jsme spolu vařily, smály se, hrály pexeso nebo si vyprávěly o škole.
Rozhodla jsem se, že to zkusím po svém
Nakonec jsem se rozhodla, že televizi koupím. Ne proto, abych si ji zapnula já. Já bych dál klidně žila s tou starou. Ale protože jsem chtěla dát své vnučce možnost být u mě zase ráda. Vzala jsem si úspory a nechala si poradit v obchodě. Nechápala jsem všechna ta tlačítka a funkce, ale nakonec ji přivezli a zapojili. Připadala jsem si jako v cizím bytě, když jsem držela nový ovladač v ruce. Jenže kde je technologie, tam ještě není vztah. A já jsem věděla, že to bude chtít čas.
Na další návštěvu jsem ji nepozvala. Počkala jsem. Až jednou přišli všichni společně. Když vešla do obýváku, zastavila se a oči jí sklouzly k nové lesklé obrazovce. Najednou stála vedle mě a chtěla vědět, zda si může pustit svůj oblíbený pořad. Přikývla jsem, i když jsem ani netušila, jak tu aplikaci zapnout. Přinesla jsem jí koláč, sedla si k ní a koukala s ní. Nešlo o to, co na obrazovce běží. Šlo o to, že po dlouhé době seděla vedle mě, smála se a mluvila se mnou tak, jako dřív.
Znovu jsem si uvědomila, že svět se mění rychleji
Ta nová televize mi v životě nic zásadního nezměnila. Nepotřebuji ji. Ale když se u mě dnes vnučka zastaví po škole a sama od sebe mi vypráví, co se stalo, nestydím se za to rozhodnutí. Svět se mění a občas se člověk musí pohnout s ním. Pokud mu na někom záleží, udělá krok navíc. I když je malý a připadá mu zbytečný.
Možná bych si přála, aby děti dnes víc stály o čas s rodinou než o technologii. Ale nemůžu jim svět vnutit podle svého. Můžu jen být součástí toho jejich, pokud mi to dovolí. Jsem ráda, že jsem to udělala. Ne kvůli televizi. Kvůli ní.
