Článek
Když jsme přistáli, bylo všechno ještě v pořádku. Smáli jsme se tomu, že jsme vypadli ze školní reality, hádali se, jestli metrem nebo pěšky, a on mě objímal zezadu u pokladny v supermarketu, když jsme kupovali víno a sýr. První večer jsme pili na balkoně a já si připadala šťastná. Trochu unavená, trochu nejistá, ale šťastná. V tu chvíli mě vůbec nenapadlo, že odpočítávám poslední dny našeho vztahu.
Ráno se probudil a byl divně zamlklý. Myslela jsem, že je jen unavený, že se potřebuje rozkoukat. Jenže ani kafe mu nezvedlo náladu a místo procházky chtěl „pauzu“. Prý si chce projít město sám. Bolelo to, ale souhlasila jsem. Vždyť jsme tu týden, říkala jsem si. Spolu i každý zvlášť, vždyť to je v pohodě. Ale ten pocit – že se něco drolí – byl už ve mně.
Večer se vrátil pozdě. Voněl jiným parfémem, a když jsem se zeptala, kde byl, řekl jen: „Procházel jsem se. Potřeboval jsem být sám.“ A pak si vzal mobil, nasadil sluchátka a sedl si do kouta. Byla jsem zticha. Cítila jsem, jak se mezi námi natahuje ticho, které dřív nebylo. Najednou se na všechno odpovídalo jedním slovem. „Jo.“ „Nevím.“ „Tobě to nevadí?“ A pak ta věta: „Já vlastně nevím, jestli chci být s tebou.“ Večer před Eiffelovkou. Měla jsem slzy v očích a on se díval stranou. Byl nervózní. Už mě nedržel za ruku. A já cítila, jak se celá moje představa o nás hroutí v přímém přenosu.
Několik dalších dní jsme chodili městem jako cizinci. On mi nedával najevo nic. Žádný dotek, žádné „jsi krásná“. Spíš otrávené mlčení. Párkrát jsem to zkusila zlomit. Koupila jsem lístky na výstavu, kam jsme chtěli jít. Snažila jsem se být veselá. Ale bylo to jak mluvit na zeď. Po výstavě jsme šli na kafe a tam to prasklo úplně. Řekl, že je toho na něj moc. Že si uvědomil, že se mnou není šťastný. A že by byl radši, kdybych letěla domů sama. Do očí se mi díval možná dvě vteřiny. Pak se omluvil a odešel. Jen tak.
Zůstala jsem tam sedět. Sama, v kavárně v cizím městě. Měla jsem pocit, že se mi dělá mdlo. Ne proto, že se se mnou rozešel. Ale proto, jak to udělal. Bez citu. Bez respektu. Po dvou letech vztahu. Po všech těch věcech, co jsme spolu sdíleli. Po všem, co jsem mu řekla, co věděl o mně. Jako by najednou neexistovalo nic. Jen on a jeho „potřeba být sám“.
Ten večer jsem se prošla sama. Proti proudu turistů, proti vlastnímu smutku. Všechno, co jsme plánovali dělat spolu, jsem dělala bez něj. Jenže tentokrát už to nebylo „moje Paříž“. Byla to Paříž cizí holky, co zrovna přišla o lásku a snaží se to rozdýchat u mostu, kde se zámky štěstí lesknou na železe a připomínají, že někomu možná ještě láska funguje.
Třetího dne jsem si koupila letenku domů. Poslední večer jsem si zabalila věci, seděla na posteli a nevěděla, co cítím. Smutek, vztek, únavu? Možná všechno dohromady. Napsal mi ještě zprávu: „Díky, že jsi to vzala tak v klidu. Jsi silná.“ A mně se udělalo zle. Protože já to nevzala v klidu. Já to jen v sobě dusila. A tu sílu, kterou mi přisuzoval, jsem ze sebe vydřela proto, že jsem věděla, že bych jinak nevydržela. Protože když někoho miluješ a on tě odmítne uprostřed města, které mělo být symbolem vaší lásky, tak to není jen rozchod. Je to krach snu. Konec jazyka, kterým jste spolu mluvili.
Doma jsem pak jen ležela a koukala do stropu. Kamarádky mě tahaly ven, rodiče nic neříkali, jen se ptali, jestli je všechno v pořádku. Řekla jsem „jo“, i když jsem se rozpadala. A pak to najednou přestalo bolet tak ostře. Už jsem se nerozbrečela při myšlence na něj. Už jsem mu nepsala. A jednoho dne jsem si všimla, že už ani nekontroluju, kdy je online.
Možná mě to posunulo. Možná jsem trochu dospěla. Ale hlavně jsem pochopila, že i ty nejhezčí chvíle můžou být jen předehrou ke zklamání. Že city nestačí. A že když člověk opravdu miluje, nerozejde se s tebou v cizí zemi mezi dvěma croissanty. A když už musí odejít, tak s úctou. Ne jako zbabělec, co uteče z kavárny. Ne jako někdo, kdo tě vymění za volný den.
Dneska už vím, že se lidi nemění ve zlý lidi ze dne na den. Jen přestanou předstírat. Přestanou se snažit. A ukážou, kdo vlastně byli celou dobu. Možná už to ve vztahu neklapalo delší dobu. Možná jsem to nechtěla vidět. Ale člověk má právo na důstojnost. I ve chvíli, kdy končí něco velkého.
Paříž už pro mě navždy zůstane městem, kde jsem pochopila, že láska nestačí. Ale taky městem, kde jsem poprvé zažila ten zvláštní klid po slzách. Kdy už nečekáš zprávu. Nehlídáš Instagram. Neřešíš „co kdyby“. Jen prostě jdeš dál. Pomalu, nejistě, ale dál.
