Článek
Když jsem se vdala, říkala jsem si, že vztahy v nové rodině si budu pěstovat s respektem a klidem. Nečekala jsem, že mě někdy rozhodí něco tak obyčejného, jako je borůvkový koláč. Byla sobota ráno a já se rozhodla, že upeču něco dobrého. Borůvky jsem koupila den předem a těšila jsem se, jak si společně sedneme u kávy. Do těsta jsem dala všechno, co jsem měla, včetně dobré nálady. Vůně se linula celým bytem a já byla upřímně spokojená, že se mi to povedlo.
Koláč jsem vyndala z trouby a opravdu vypadal krásně. Zlatavý okraj, jemná náplň a borůvky, které se leskly tak, že jsem si připadala jako někdo, kdo právě zvládl malý domácí úspěch. Když jsem ho nakonec přinesla na stůl, manžel se usmál a pochválil mě. Byla jsem ráda, protože jeho slova ocenění nejsou samozřejmostí. Ještě jsem ani nestihla sednout, když dorazil tchán. Bez pozdravu se postavil ke stolu, podíval se na mou práci a pobaveně se uchechtl.
Poznámka, která mě shodila
Jeho úsměv nebyl přátelský. Spíš takový ten posměšný, který člověka vrátí do okamžiku, kdy se jako dítě snaží a někdo mu dá najevo, že to nestojí za moc. Tchán se podíval na koláč a pronesl, že by to ve školní jídelně zvládli lépe. Bylo to řečeno lehkým tónem, jako by šlo o nic. Jenže já se v tu chvíli cítila, jako by mi někdo vytáhl židli přímo zpod nohou.
Snažila jsem se usmát, ale moc mi to nešlo. Najednou jsem přemýšlela nad každým detailem. Jestli byl koláč moc světlý. Jestli jsem dala málo cukru. Jestli jsem koláč nepekla o pár minut déle, než bylo potřeba. Byla jsem tak hrdá na to, co jsem udělala, a najednou mi to celé připadalo směšné. Manžel si všiml, že se mě to dotklo, ale neřekl nic. Tchán si sedl ke stolu, jako by se vůbec nic nestalo.
Rodinné prostředí, kde je těžké uspět
Vždy jsem věděla, že tchán má ostrý jazyk a že dokáže člověka shodit jednou větou. Někdy to prý myslí jako humor. Jenže já ten jeho humor nikdy pořádně nepobrala. Jeho poznámky nejsou láskyplné popichování, spíš ostny, které dopadnou přesně tam, kam nemají. V rodině, která by měla být bezpečná, se tak cítím spíše jako někdo, kdo musí dokazovat svou hodnotu.
Zůstala jsem sedět, dívala se na koláč a přemýšlela, proč mě tak vyvedl z míry. Možná proto, že jsem se snažila. Proto, že jsem chtěla něčím přispět a být součástí společného dne. A možná i proto, že jsem pořekadla o tchyních znala, ale nikdy mě nenapadlo, že i tchán umí člověka bolestivě potrápit.
Pochybnosti a malá lekce pro příště
Od té chvíle mi koláč nechutnal. Přitom byl dobrý a manžel ho jedl s chutí. Jen já jsem si k němu nedokázala najít cestu. Hlavou mi běželo, že už asi nebudu péct, když má být výsledek terčem poznámek. Ale pak jsem si uvědomila, že bych tím dala tchánovi moc větší, než si zaslouží. Nepeču proto, abych někomu něco dokazovala. Peču proto, že mě to baví a že chci dělat radost těm, na kterých mi záleží.
Když tchán odcházel, ještě jednou se podíval na koláč a dodal, že příště to bude lepší. Možná to byla snaha o zmírnění situace, ale mě to už nezajímalo. Pochopila jsem, že někteří lidé neumí pochválit ani snahu. A že já si kvůli tomu nebudu brát své radosti.
Koláč se snědl ještě ten den a já jsem si pak vzala do ruky nový recept. Ne kvůli tchánovi, ale kvůli sobě. A taky kvůli tomu, že jednou chci, aby moje děti viděly, že i když někdo snižuje vaši práci, nemusíte se vzdát. Stačí si to nepustit k tělu víc, než je nutné.
