Článek
On byl milý, pozorný, trochu introvert, ale to mi nevadilo. Říkal, že je rád, že se mnou může po letech konečně někam letět. Sbalili jsme kufry a vyrazili. Do Španělska. Chtěli jsme si půjčit auto a projet pár měst, žádný all inclusive resort. Spíš zážitky, víno, moře, večery na pláži. Říkal, že s nikým jiným by takovou cestu nechtěl podniknout. A já jsem tomu věřila. Až do chvíle, než jsem ve frontě do letadla poznala její tvář.
Je to náhoda?
Znáte ten zvláštní pocit, kdy zahlédnete člověka, kterého neznáte osobně, ale znáte ho dost dobře z fotek na Instagramu? Byla to ona. Jeho bývalá. Přesně ta, se kterou byl pět let a kterou prý už vůbec neřeší. Jen tak mimochodem, seděla na sedadle 19B. Já měla 19A. On měl místo u okna 19C.
Nejdřív jsem si říkala, že to je jen blbá náhoda. Třeba letí úplně někam jinam. Třeba ji nepoznal. Třeba si toho nevšiml. Ale pak se na něj podívala. On na ni. A v tom pohledu bylo něco, co se těžko popisuje. Jako by se na vteřinu rozpojil svět, ve kterém jsem jeho přítelkyně, a vrátilo se něco, co jsem neměla vidět.
Let byl tichý a dlouhý
Nemluvili jsme skoro vůbec. Ona si vytáhla knížku, on sluchátka, já jsem se snažila usnout. Ale hlavou mi běželo všechno možné. Proč tu sedí? Letí za někým? Letí s někým? Nebo s námi? A proč zrovna vedle mě? Po přistání se chvíli zdržela a pak odešla jiným směrem. Neřekla ani slovo.
Když jsme si šli pro kufry, cítila jsem, že to mezi námi zhoustlo. On se snažil tvářit normálně. Říkal, že je unavený, že ho bolí hlava. Já jsem jen kývala a přemýšlela, proč se mě nezeptal, jestli mi to nebylo nepříjemné. Neřekl nic. Jako by tam neseděla. Jako by se nic nestalo.
Sbohem u pásu
Když jsme čekali na kufry, otočila jsem se na něj a zeptala se přímo. Jestli ji poznal. Řekl, že ano. A že je to blbá náhoda. Nic víc. Nezeptal se, jak mi bylo. Neřekl, proč se tvářil, že ji nevidí. A pak to ze mě vypadlo. Řekla jsem mu, že nechci být s někým, kdo neumí být férový ani v tak obyčejné situaci.
Že mi stačilo těch pár pohledů, abych pochopila, že v tomhle příběhu jsem jen vedlejší postava. Neřekl nic. Jen stál u toho pásu, díval se někam přes moje rameno a pak se podíval na telefon. Kufr přijel. Vzala jsem ho, otočila se a šla pryč.
Bez dramatu, ale s pravdou
Nebyly slzy, ani výčitky. Jen to zvláštní ticho, kdy víte, že něco skončilo dřív, než jste čekali. A že je to vlastně dobře. Tenhle výlet jsem nakonec absolvovala sama. Koupila jsem si jízdenku na autobus, sedla si do něj a odjela do jiného města. Dala jsem si tapas, večer víno a poprvé po dlouhé době jsem se nadechla.
Ne kvůli němu. Kvůli sobě. Protože už jsem se nechtěla dívat na cizí příběhy, ve kterých nehraju hlavní roli. A nechci sedět vedle jeho minulosti, když jdu vstříc svojí budoucnosti.
Anna V., Brno
