Článek
Našla jsem poslední čisté tričko, jehož barva už dávno neměla jméno, vlasy zamotala do uzlu, co se tvářil jako záměrný, a vyrazila do města s jediným cílem: kafe s sebou. Nic víc. Žádné small talky, žádné interakce. Jen káva. Černá. Silná. Rychlá.
Zabočila jsem do své oblíbené kavárny, takové té, kde hrají jemný jazz, i když je osm ráno, a všechny rostliny vypadají, že mají více vnitřního klidu než já kdy měla za celý rok. Za pultem stál barista, kterého už jsem několikrát zahlédla. Vysoký, usměvavý, s vlasy svázanými do culíku, který na jiných lidech vypadá směšně, ale jemu se nějak hodil. Napsal mi na kelímek „dobrý den, tajemná neznámá“ už minulý týden. Dnes jen kývl. Možná mě poznal. Nebo možná poznává všechny. Kdo ví.
„Jedno espresso s sebou, prosím,“ řekla jsem.
„Můžu vás dnes zkusit přemluvit na něco jiného?“ usmál se.
Zvažovala jsem, jestli má na mysli flat white nebo nějakou kávovou meditaci s tibetskými miskami. Už jsem otevírala pusu, že ne, že dnes fakt nemám kapacitu na experimenty ani na konverzace, ale on pokračoval:
„Pořádáme dnes akci. Malý workshop o tom, jak se kafe pije ve světě. Přijdete? Stačí se na chvilku zastavit. Bude i koláč.“
Zarazilo mě to. Nebyla jsem typ, co chodí na náhodné akce. Teda aspoň jsem si to myslela. Ale z nějakého důvodu jsem přikývla. Možná za to mohl ten koláč. Možná ten hlas. Možná to, že jsem si potřebovala připomenout, že den nemusí být jen přehazování tabulek a odpovídání na maily, které by klidně mohly zůstat navždy bez odpovědi.
V jedenáct jsem se tedy vrátila. Pořád stejná kavárna, ale atmosféra jiná. Vzadu připravili malý koutek s několika židlemi a stolečky, na kterých stály konvičky, filtry, kelímky s vlaječkami různých států a voňavé várky zrn. Do toho koláč s borůvkami. A pomalu se začali scházet lidé. Nebyli to žádní profesionální ochutnávači ani influenceři s foťákem v ruce. Prostě normální lidi. Dva důchodci, mladý pár, slečna, co si mezitím dělala poznámky do deníku. A já.
Barista, kterého jsem teď už v duchu pojmenovala jako „Pan Koláč“, nám začal vyprávět o kávě z Vietnamu. Jak ji tam pijí s vajíčkem. O Etiopii, kde má káva slavnostní charakter. A taky o tom, jak se kafe vaří v Bosně. Ke každé zemi jsme dostali malý šálek s ochutnávkou. Jedno silné, druhé sladké, třetí vonělo po dřevě a čtvrté mělo něco, co připomínalo skořici, i když to prý žádná skořice nebyla.
Celou dobu jsem jen seděla, nasávala vůně a poslouchala. Po dlouhé době jsem necítila potřebu kontrolovat telefon nebo myslet na to, co všechno bych měla dělat. Prostě jsem tam byla. Přítomná. Což je u mě kategorie zázrak.
Po skončení workshopu mi barista podal další kávu. Tentokrát ne espresso, ale něco jemného, ovocného, co chutnalo jinak, než jsem čekala. Když jsem poděkovala, jen se usmál.
„Říkal jsem, že to dnes nebude jen tak.“
A měl pravdu.
Ten den se něco změnilo. Ne ve světě, ne v ekonomice, ne v politice. Ale v mém malém mikrosvětě. Přestala jsem mít pocit, že den je jen úkol, který musím přežít. Najednou to byl prostor, kde se může stát něco, co není v kalendáři. Něco lidského. Malého. Ale opravdového.
Je zvláštní, jak moc může jeden člověk, jeden koláč a jeden nenápadný nápad změnit směr vašeho dne. A že někdy stačí říct „ano“, i když původní plán byl jen kafe s sebou.
Ten den jsem pak nešla do kanceláře. Prošla jsem se městem, koupila si knížku, kterou jsem neměla v plánu číst, sedla si na lavičku a prostě si četla. Bez cíle. Bez plánu. A bylo to to nejlepší rozhodnutí za poslední týdny.
Až příště půjdete jen „na kafe s sebou“, možná se zastavte. Jen na chvíli. Možná vás čeká koláč. Nebo člověk. Nebo něco, co změní celý váš den.
