Článek
Bylo to odpoledne, kdy se člověk rozhodne, že udělá něco hezkého pro rodinu. Po práci jsem nakoupila suroviny, vytáhla starý recept po babičce a těšila se, že udělám radost. Jenže výsledek? Jedno kousavé sousto a poznámka, která mě bodla víc než ostrý nůž.
Možná to znáte. Člověk se snaží, věnuje tomu čas a energii, těší se na spokojené výrazy, a místo toho dostane ránu pod pás. Naštěstí už nejsem dítě, které by se hned rozplakalo, ale stejně to zamrzelo. Přitom to nebyl žádný obyčejný koláč. Zpracovala jsem jablka, která jsme dostali od známých, přidala domácí povidla, křupavou drobenku, těsto nechala odležet, jak se má. Když jsem ho vytahovala z trouby, měl zlatavou kůrku a celý byt provoněla vůně, jakou nenajdete v žádné cukrárně. Byla jsem pyšná, že se povedl.
Dcera ale jen zvedla obočí a pronesla větu, kterou bych čekala spíš od rozmazleného hosta než od vlastního dítěte. „Radši zajdu do cukrárny,“ řekla tónem, který by se dal krájet. Ne že by byla zlý člověk, to vůbec ne. Jen se občas v tom věku zapomene, jak moc dokáže slovem ublížit. Možná to ani nemyslela vážně, možná to byla jen pohrdavá poznámka vyřčená v návalu dospívající náladovosti. Jenže já jsem měla pocit, že mi někdo smetl ze stolu celé odpoledne dřiny.
Sedla jsem si ke stolu, kousek si odkrojila a vyzkoušela ho sama. Koláč byl dobrý. Ne dokonalý, těsto mohlo být vláčnější, příště možná přidám víc cukru, ale rozhodně se nedal označit za nepovedený. Tak proč ta reakce? Začala jsem přemýšlet, jestli jsme to jako rodiče nepřehnali s tím, že se děti mají dobře. Mají všechno, na co si vzpomenou, a možná si tak přestávají vážit obyčejných věcí. My jsme byli rádi, když nám babička dala na plech buchty, které občas trochu připekla. Nikdo si nedovolil remcat. Sežrali jsme to do posledního drobku a ještě jsme jí děkovali. A dneska? Jedno sousto a otrávený obličej.
Nechci si stěžovat, že dnešní mládež je nevychovaná. To by bylo příliš jednoduché a hlavně by to nebyla pravda. Děti jsou pořád děti, jen vyrůstají v jiném světě. Všude kolem je tolik možností, nabídek, reklam a lákadel, že domácí koláč jim prostě nepřijde tak atraktivní. V cukrárně dostanou dort s barevnou polevou, zdobený čokoládovými hoblinkami a posypaný třpytkami. Vypadá to skvěle na Instagramu a chutná to sladce tak, že z toho bolí zuby. A vedle toho stojí na stole moje domácí jablková klasika. Upřímně, není divu, že pro někoho ve věku dvanácti let prohraje.
Jenže ve mně to přece jen hlodá. Ne kvůli tomu, že koláč nebyl oceněn, ale kvůli tomu, že se ztrácí hodnota práce. Člověk by rád děti naučil, že i obyčejné věci mají cenu, že radost se nedá měřit podle toho, jak luxusně něco vypadá. Že čas, který pro ně někdo obětuje, je často víc než drahá krabička s logem cukrárny. Asi je to běh na dlouhou trať. Ale přála bych si, aby se dcera jednou otočila zpátky a pochopila, že ten koláč nebyl jen moučník, ale kus péče, kus lásky a kus mého odpoledne.
Nechci z ní dělat nevděčnou bytost. Sama si pamatuji, že v jejím věku jsem taky občas pronesla něco, co muselo mámu zabolet. Člověk se teprve učí filtrovat slova, zjišťuje, jakou mají váhu. Jen si přeji, aby si uvědomila dřív než později, že každá věta může druhému způsobit radost, ale i zklamání. A že doma na stole nebude vždycky stát koláč, pokud o něj nikdo nestojí.
Když jsem se večer vrátila do kuchyně, koláč tam pořád ležel. Kousky chyběly – manžel si vzal, pak i syn si přišel přidat. Takže úplně zbytečná práce to nebyla. A možná i dcera si nakonec tajně uzobla, když nikdo nekoukal. Třeba to jednou přizná, až bude starší. A pokud ne, budu si pamatovat já, že jsem ten koláč pekla z lásky, ne kvůli uznání. Ale přiznávám – trochu uznání by někdy bodlo.
Nakonec jsem si uvědomila, že to není o koláči, ale o naší snaze předat dětem něco víc než jen plný talíř. Že to, co jim dáváme, není samozřejmost. A že občasná poznámka, která zabodne, nám má možná připomenout, že výchova je maraton, nikoli sprint. I když to občas bolí, stojí za to vydržet.
