Článek
Odjet někam, kde budeme jen spolu, kde se vyspíme bez budíku, budeme pít víno na balkoně s výhledem na moře a budeme mít čas mluvit. A možná i nemluvit. Prostě jen být. Tenerife jsme vybrali, protože tam už bylo teplo, ale ještě ne hlavní sezóna. A protože jsme chtěli trochu turistiky, trochu moře a hodně jeden druhého.
První tři dny byly přesně takové, jak jsem si představovala. Pronajali jsme si malé auto, projeli vnitrozemí, zastavovali u výhledů, jedli tapas v zapadlých restauracích a večer si na terase pouštěli hudbu z jeho Spotify. Všechno bylo normální. Klidné, lehké, příjemné. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se něco mělo pokazit. Jenže čtvrtý den přišla ta věta. Seděli jsme na pláži, měli jsme nohy zabořené v písku a já si malovala v hlavě, že sem možná za pár let pojedeme s dětmi. A on najednou řekl: „Hele, mně zítra ráno letí letadlo. Musím zpátky kvůli práci.“
Nejdřív jsem si myslela, že si dělá legraci. Ale nedělal. Prý mu do toho něco vlezlo, něco důležitého, nešlo to odložit, musel to vzít. Věděl to už den předem, ale nechtěl mi to říct, abych se netrápila. Nezvedl mi to hned, když mi volal šéf, protože doufal, že se to vyřeší. A nakonec se to nevyřešilo, takže balí kufr a ráno jede. Zůstala jsem tam sedět s kusem mangové zmrzliny, která se mi roztekla mezi prsty, a snažila se zorientovat v tom, co právě řekl. Ne proto, že bych mu nevěřila, že má práci. Ale protože jsem tomu nechtěla věřit. Že ji upřednostnil. Že tohle celé – naše první společná dovolená – prostě usekne ve čtvrtině. A mě tam nechá.
Řekl, že je mu to líto. Že se mu taky nechce. Ale že to nejde jinak. A že si to tu aspoň víc užiju, když budu sama. Můžu si prý dělat, co chci. Jet k vodopádu, půjčit si kolo, číst knížku na pláži. A že mi to vynahradí, až se vrátím. „Pošlu ti peníze, ať si tu dny přidáš,“ řekl. A já jsem se jen dívala, jak si večer balí věci, jak si kontroluje pas, jak vypíná adaptér ze zásuvky, a cítila jsem se… ne uražená. Ne vzteklá. Ale zklamaná. Nejspíš proto, že jsem ho měla za někoho jiného. Za člověka, který mě nenechá samotnou uprostřed něčeho, co jsme měli mít spolu.
Druhý den ráno mě políbil na čelo, popřál mi hezký zbytek dovolené a odjel. Stála jsem na balkoně v županu, dívala se na silnici, kde mizela bílá oktávka z půjčovny, a uvnitř se mi všechno rozpadalo. Ne proto, že bych bez něj nedokázala být. Ale protože jsem nechtěla být bez něj právě tam. Cítila jsem se najednou ne jako partnerka, ale jako někdo navíc. Jako ta, co zůstala sama, protože se na ni neudělal čas. A ten pocit se mnou zůstal i další dny.
Zkoušela jsem to zvládnout. Šla jsem sama na výlet, objednala si paellu, večer si pustila film na mobilu. Ale všechno chutnalo jinak. Slunce hřálo, ale nezahřálo. Lidé se smáli, ale já jsem byla jako za sklem. Všechno, co jsme měli zažít spolu, jsem teď zažívala sama. A neměla jsem komu říct, že ten západ slunce byl fakt nádherný. Že ta cesta do hor byla strmá, ale stála za to. Že jsem si připadala silná, když jsem zvládla výšlap sama. A že jsem se cítila slabá, když jsem večer seděla na lavičce a brečela.
Volali jsme si. Psali jsme si. Ale bylo to jiné. Bylo to nutné, ne spontánní. Jako když máš povinnost někoho ujistit, že jsi v pořádku. Ale přitom nejsi. Ani fyzicky, ani uvnitř. A když jsem se vrátila domů, nic nebylo jako dřív. Ne proto, že by se hádal nebo byl odtažitý. Byl stejný. A možná právě proto mě to bolelo ještě víc. Protože pro něj se nic nezměnilo. Pro mě ano. Já už mu nevěřila.
Nevěřila jsem tomu, že jsme na prvním místě oba dva. Že to máme stejně. Protože kdyby ano, zůstal by. Našel by řešení. Řekl by „ne“ šéfovi. Věděl, že já bych kvůli němu neváhala. Ale on váhal. A pak odešel.
Nešlo o tu dovolenou. Šlo o to, co to o nás řeklo. O tom, jaké jsme pořadí v jeho hlavě. A jak snadno se to přehází, když přijde mail. Myslela jsem si, že spolu jedeme na vlně, ale najednou jsem zjistila, že on už z ní dávno seskočil. A že mi o tom zapomněl říct.
Trvalo mi měsíce, než jsem si přiznala, že to ve mně zůstalo. Že se od té doby dívám jinak. Nehádali jsme se, nerozešli se hned. Ale já jsem se začala uzavírat. Přestala jsem plánovat, přestala jsem navrhovat výlety, víkendy, dárky. Přestala jsem mu věřit, že když něco slíbí, tak to udělá. Ne proto, že by lhal. Ale protože už jsem věděla, že když bude muset volit, vybere něco jiného. A já už nechtěla být ta, co si to znovu odsedí sama, někde na druhém konci světa, s kufrem plným šatů, které nikdo neviděl.
Nakonec jsme se rozešli. Klidně. Dohodou. Bez scén. A možná právě proto mi to přišlo líto ještě víc. Že to skončilo stejně tiše, jako on tehdy odjel. Žádný výbuch, žádné velké slzy. Jen uznání, že něco prasklo. A že už to nejde zalepit.
Od té doby jsem na Tenerife nebyla. Ale mám tam v telefonu schovanou jednu fotku. Je na ní prázdná lavička s výhledem na oceán. Seděla jsem tam ten večer sama a psala mu zprávu, kterou jsem pak neodeslala. Dodnes nevím, co bych v ní vlastně napsala. Možná jen: Mrzí mě, že jsme to nedali. A že jsem tam zůstala sama i ve chvíli, kdy jsem si myslela, že jsme spolu.
