Článek
Ještě dnes si pamatuju, jak jsem stála na chodbě školy, v ruce kabát a aktovku mojí dcery, když mě její učitel poprosil, ať ještě chvíli zůstanu.
Nevinná prosba po vyučování
Moje dcera Anička chodí do třetí třídy. Školu má ráda, pan učitel Konečný byl od začátku sympatický. Mladý, energický, uměl děti zaujmout. Občas mi Anička vyprávěla, že s ním hrají různé hry, dělají projekty, dokonce se s nimi zapojuje do sportovních soutěží. Říkala jsem si, že má štěstí. Dobrých učitelů už moc není.
Ten den jsem si šla pro ni jako obvykle. Děti už se rozutekly a on mě zastavil. Usmál se a zeptal se, jestli mám chvíli čas. Myslela jsem, že chce mluvit o Aničce. Že třeba něco provedla nebo se jí zhoršil prospěch. Tak jsem přikývla.
Všechno bylo najednou zvláštní
Vešli jsme zpátky do třídy. Sedl si za katedru, já naproti němu. Byla jsem trochu nervózní, protože mi to celé přišlo neobvykle formální. On se na mě chvíli díval, pak se opřel o ruce a začal, že by mi rád něco řekl mimo oficiální rámec.
V tu chvíli jsem ještě netušila, co přijde. Myslela jsem, že půjde o něco ohledně Aničky, možná že potřebuje více podpory doma, nebo že má problém se soustředěním. Ale místo toho se rozhovor stočil úplně jinam.
Návrh, který jsem nečekala
Řekl, že si všiml, že jsem často unavená, že prý působím vystresovaně a že by mi rád pomohl. Nejdřív jsem si myslela, že to říká z laskavosti, že jde o obyčejnou lidskou starostlivost. Jenže pak dodal, že vede jakési osobní kurzy „životní rovnováhy“, kde pracuje s lidmi individuálně. A že bych mohla být jeho „speciální studentkou“.
Na chvíli jsem oněměla. Nechápala jsem, co tím myslí. Snažila jsem se z něj dostat víc detailů, ale jeho odpovědi byly čím dál dvojsmyslnější. Říkal, že tyto lekce pomáhají hlavně ženám, které ztratily sebevědomí. Že se zaměřuje na tělo, energii, osobní kontakt. V tu chvíli jsem si uvědomila, že to není žádný kouč ani terapeut.
Pocit trapnosti i studu
Srdce mi bušilo. Zvedla jsem se a řekla, že o nic takového nemám zájem. On se snažil tvářit, že to myslel jen přátelsky, ale tón jeho hlasu byl jiný. Nešlo přehlédnout, že šlo o něco osobního. Vyšla jsem ze třídy a cítila, jak mi hoří tváře.
Cestou domů jsem nad tím pořád přemýšlela. Možná jsem si to vyložila špatně, říkala jsem si. Možná to opravdu myslel profesionálně. Ale čím víc jsem si vybavovala jeho pohledy a způsob, jakým o tom mluvil, tím víc jsem si byla jistá, že ne.
Dilema, jestli to vůbec řešit
Ten večer jsem o tom mluvila s kamarádkou. Potvrdila mi, že to zní přinejmenším nevhodně. Radila mi, ať to nahlásím ředitelce. Jenže já se bála. Nechtěla jsem, aby to mělo dopad na Aničku. Aby se jí někdo posmíval nebo aby se učitel mstil. Tak jsem mlčela.
Další dny byly zvláštní. Když jsem přišla do školy, pan učitel se choval, jako by se nic nestalo. Usmíval se, zdravil mě, občas se zeptal, jak se Aničce daří. Nikdo by nepoznal, že se ten rozhovor vůbec odehrál. Ale já jsem se mu už nedokázala podívat do očí.
Rodičovské schůzky s napětím
Když se blížily další třídní schůzky, přemýšlela jsem, jestli vůbec půjdu. Nechtěla jsem tam sedět naproti němu. Nakonec jsem šla, kvůli dceři. Tentokrát tam byl i zástupce školy a několik dalších rodičů, takže jsem se cítila bezpečněji. Přesto jsem měla sevřený žaludek.
Schůzka proběhla klidně, žádné narážky, nic. Ale já věděla, že kdybych tam zůstala déle sama, může se to celé opakovat. A že podobně mohl mluvit i s jinými ženami.
Mlčení nebo obrana
Po několika týdnech jsem se rozhodla napsat e-mail školní psycholožce. Popsala jsem situaci bez jmen a požádala o radu. Odepsala mi, že podobné věci je potřeba brát vážně. Že i když nejde o přímé obtěžování, je to chování mimo rámec profesionálního vztahu.
Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem se odhodlala zajít přímo za ředitelkou. Byla překvapivě chápavá, řekla, že o podobném chování už slyšela od jiné maminky. Učitel byl po pár týdnech přeložen na jinou školu.
Pachuť zůstala
Měla bych se cítit lépe, ale necítila jsem se. Cítila jsem úlevu, že to skončilo, ale zároveň lítost. Důvěřovala jsem škole, člověku, který učil moji dceru, a místo toho jsem měla pocit, že jsem byla zneužita i když jen slovně, psychologicky.
Nechtěla jsem o tom nikde mluvit, nechci, aby si lidé mysleli, že jsem si něco vymyslela. Ale zároveň chci, aby si ostatní rodiče uvědomili, že i ve škole se můžou dít věci, které tam nepatří.
Dnes už Anička chodí na jinou školu. Je spokojená a já se snažím na tu kapitolu zapomenout. Jen občas, když slyším zvonek školy nebo projdu kolem učebny, kde se ten rozhovor odehrál, se mi sevře žaludek.
