Článek
Na tu chalupu jezdím od dětství. Malý domek po babičce, v sadu staré jabloně, uprostřed polí a ticha. Poslední roky tam trávíme hlavně víkendy, i když dřív jsme tam s manželem jezdili častěji. Jenže poslední měsíce se mu nechce. Říká, že je unavený z práce, že tam není signál a že ho to „nebaví“. Já to chápu, ale zároveň mě to mrzí. Chalupa pro mě vždycky byla útočištěm, místem, kde se cítím sama sebou.
Když jsem mu navrhla, že tam pojedeme spolu, jen mávl rukou. Prý ať klidně jedu, když chci. Tak jsem jela. Po cestě jsem si pustila oblíbené písničky a po dlouhé době cítila trochu lehkost. Žádné napětí, žádné ticho mezi námi, žádné výčitky. Jen já, silnice a krajina, kterou znám nazpaměť.
Ticho, které uklidňuje i děsí
Na chalupě bylo všechno tak, jak jsem nechala naposledy. Trochu prachu, pár pavučin, jinak nic. Všude voněla hlína po dešti a jabloně se ohýbaly pod tíhou plodů. Zatopila jsem v kamnech a uvařila si čaj. K večeru jsem si sedla na verandu, zabalila se do deky a poslouchala, jak vítr hraje ve větvích.Bylo to zvláštní. Na jednu stranu nádherný klid, na druhou pocit prázdna. Kdybych tam měla manžela, možná by bylo všechno jiné. Ale místo toho jsem byla sama. A poprvé po dlouhé době jsem si přiznala, že mi to vlastně vyhovuje.
Před spaním jsem si ještě otevřela víno. Dlouho jsem přemýšlela o našem vztahu. Poslední rok jsme si byli spíš cizinci. Každý jsme měli své starosti, své ticho, své obrazovky. Nic dramatického, ale i nic živého. Chalupa mě vždycky spojovala s představou domova, ale najednou jsem si uvědomila, že ten náš domov už možná dávno neexistuje.
Když se tma stane příliš tichou
V noci mě probudil hluk. Takové to tupé bouchnutí, jako když spadne něco těžkého.
V první chvíli jsem si myslela, že to byl vítr nebo zvíře. Ale pak jsem slyšela další zvuk – kroky. Jasné, pomalé, lidské. Krev mi ztuhla v žilách. Zastavila jsem dech a poslouchala. Dveře do předsíně byly zamčené, ale okna stará, snadno by šla otevřít. Mobil ležel na stole v kuchyni, samozřejmě bez signálu.
Kroky se ozvaly znovu, tentokrát blíž. Ztuhla jsem a čekala. Po chvíli ticho. Jen praskání dřeva v kamnech. Možná to byl soused, možná jen zvíře. Ale strach už se mi nedal vymluvit. Seděla jsem v posteli a poslouchala, dokud nezačalo svítat. Ráno jsem obešla celý dům, ale nenašla nic – žádné stopy, žádné známky cizího člověka. A přesto jsem cítila, že někdo v noci opravdu byl nablízku.
Ráno po bouřce
Zabalila jsem si věci, i když jsem tam chtěla původně zůstat celý víkend.
Na cestě zpět jsem se snažila najít logické vysvětlení. Možná se mi to zdálo, možná jsem byla jen přecitlivělá. Ale když jsem dojela domů, všimla jsem si něčeho zvláštního. Manžel seděl u stolu v kuchyni, oblečený a unavený, jako by ani nespal.
Podíval se na mě a bez pozdravu řekl: „Tak tys jela?“ Zamrazilo mě. Nevěděla jsem, co tím myslí. Vždyť jsem mu říkala, že jedu. „Jo, říkala jsem ti to přece,“ odpověděla jsem.
„Aha,“ zamumlal a zvedl se od stolu. Všimla jsem si, že má špinavé boty. Jako kdyby byl venku v noci. Nevěděla jsem, co říct. Neptala jsem se. On taky ne. Jen jsme se míjeli po bytě jako dva cizinci, kteří se bojí podívat jeden druhému do očí.
Zůstala jen nejistota
Od té doby na chalupu sama nejezdím. Ne proto, že bych se bála tmy nebo zvuků. Ale protože od té noci ve mně něco prasklo.Možná to byla důvěra. Možná jistota, že ten, kdo spí vedle vás, by nikdy neudělal něco, co by vás mělo vyděsit.
Manžel o tom nechce mluvit. Já taky ne. Ale někdy, když večer slyším klapnutí dveří, ztuhnu. A pořád přemýšlím, jestli to tehdy na chalupě opravdu byl on. A nebo jestli jsem si jen konečně uvědomila, že se naše cesty dávno rozešly.
