Článek
Ale když je přítomná i tchyně, většinou to klidné nebývá. Zvlášť když se rozhodne, že mi musí předělat život, šatník i výchovné metody, nejlépe ještě do nedělního oběda. Tentokrát to začalo už při vybalování. Sotva jsem vytáhla z tašky slaměný klobouk, který si vozím na léto už několik let. Obyčejný, pohodlný, s černou stuhou, obrátila oči v sloup.
„No to snad nemyslíš vážně,“ ozvala se, jako kdybych si na hlavu navlékla cedník. „Ten klobouk už jsi měla loni. Vypadáš v něm jak šlápota.“ Doslova tohle řekla. Vzala jsem to s nadhledem, jako většinu jejích poznámek. Klobouk jsem si stejně nasadila bylo horko, slunce pálilo a já nejsem žádná dvacítka, co si chce nechat spálit obličej.
Dopoledne jsem s kloboukem plela záhon, na oběd vařila lečo a během toho se snažila nevnímat neustálé poznámky typu „já bych to dělala jinak“ nebo „víš, jak to dělám já?“. Jo, vím. A taky vím, že i kdybych to dělala přesně tak, našla by si jinou věc, na kterou by mohla ukázat prstem. Ale znáte to. Kvůli manželovi mlčíte, i když byste si někdy nejradši sbalili tašku a utekli na autobus. Jenže autobusy tu nejezdí. A klobouk mám jen jeden.
Odpoledne se začalo ochlazovat a já konečně vyměnila klobouk za mikinu. Seděli jsme na zápraží, děti si hrály na schovávanou a tchyně si lakovala nehty. Vypadalo to, že je klid. A pak se to zlomilo. Zazvonil telefon. Manžel zvedl mobil, chvíli mluvil a pak se otočil na mě: „Přijedou Hujerovi, jestli jsme doma.“ A mně to v tu chvíli došlo. Tchyně ztuhla. Hujerovi? To jsou manželovi známí z dětství, co mají kousek odsud chalupu. On podnikatel, ona doktorka, dvě děti, dům jak z katalogu, oblečení vždycky sladěné a auto nové každé dva roky. Tchyně se s nimi viděla jen párkrát, ale od té doby, co zjistila, že jejich starší dcera studuje ve Vídni a malá chodí na balet, o nich mluví jak o šlechtě.
Najednou byla jako vyměněná. Vstala, odložila lak na nehty, začala pobíhat po zahradě a rozdávat příkazy: „Evi, postav ten kbelík za kůlnu, ať to tu nevypadá jako u někoho! A dej si ten klobouk, ten ti vážně sluší!“ Chtělo se mi smát. Před pár hodinami jsem v něm prý vypadala jako lehká holka, teď jsem v něm podle ní „přesně ten typ venkovské elegance, co se hodí na chalupu“. Nedělám si legraci, přesně tak to řekla. Měla jsem chuť ji natočit a pustit jí to večer.
Do půl hodiny přijeli. Usměvaví, milí, s dortíkem v ruce. Přivezli ho z nějaké lokální cukrárny, která má podle Hujerové „božské tartaletky“. Děti se znaly ze školy, takže se hned rozutekly, my dospělí jsme se posadili na terasu a mluvili o všem možném. Tchyně byla v ráži. Smála se, házela jednu historku za druhou a každé dvě minuty mi sáhla na rameno s poznámkou: „Naše Evi to tu tak krásně připravila, viďte?“ Bylo to celé trochu legrační, ale řekla jsem si, že nebudu dělat dusno. Možná i mě ten klobouk zachránil. Nebo spíš zachránil její společenský status, protože se potřebovala vedle těchhle známých blýsknout. A když už nic jiného, v klobouku vypadala i její snacha k světu.
Když večer Hujerovi odjeli, tchyně se svezla na lavičku a vytáhla z kabelky zrcátko. „Víš, že bych taky mohla nosit něco takového? Myslíš, že by mi to slušelo?“ Pousmála jsem se. V ten moment mi bylo jasné, že tohle byl její způsob omluvy. Víc od ní stejně nikdy neuslyším. Žádné „promiň“, žádné „byla jsem hnusná“. Ale stačilo mi to. Druhý den ráno jsem jí klobouk nechala na lavici u dveří a u snídaně jen poznamenala: „Můžeš si ho klidně půjčit, mně dneska bude stačit šátek.“ Podívala se na mě, nic neřekla, ale na lavici už nezůstal.
