Článek
Jenže realita je úplně jiná. Můj život v šestapadesáti vypadá jako něco mezi druhým kolem rodičovství a nepřiznanou rezignací. Mám doma dvouletého syna. A místo aby mě ráno budily paprsky slunce a ticho prázdného bytu, budí mě hlasité „tátóóó, chci čůrat!“. A pak začne kolotoč, který zná každý rodič. Nočník, obléct, svačina, pohádka, skládačka, zuby, usnout. A pak znovu. Den za dnem.
Nechci, aby to vyznělo, že si stěžuju. Syna miluju. Neplánovali jsme ho, ale stalo se. A když se narodil, rozhodl jsem se být u toho. Poctivě, naplno. Jenže pravda je, že zatímco moje žena je o patnáct let mladší a plná sil, já už občas nemám kde brát. Někdy mám pocit, že mi tělo dává najevo: „Hele, kámo, tohle už jsme si odbili před dvaceti lety, co to zkoušíš znovu?“ A hlava někdy souhlasí.
Zatímco moji vrstevníci dávno přepínají do režimu dědečků, já se pořád motám v kruhu plenek, chrchlajících bacilů ze školky a rozbitých hraček. Kamarádi si plánují důchod, kola v Holandsku, prodávají byty a kupují obytné dodávky. Já hledám nejbližší dětské hřiště s toaletou a přemýšlím, jestli zvládnu ještě jedno kolečko na klouzačce, nebo mě odvezou s nataženým kolenem.
Víte, co je možná nejhorší? To tiché nepochopení okolí. Kamarádi neříkají nic nahlas, ale v očích mají to: „Ty jo, to bych nedal.“ Moje dospělé děti se snaží být milé, ale občas mezi řádky cítím, že si o mě myslí své. Že je trochu trapný, když jejich táta tahá tříkolku z kufru auta, zatímco oni řeší, jestli budou pracovat v Berlíně, nebo Londýně. A moje máma – babička, která má být babičkou i pro toho nejmladšího – jen krčí rameny a říká, že už na to nemá energii. No jasně, vždyť její syn už má být taky „v klidu“.
Jenže jak být v klidu, když doma běhá malý človíček, který mě potřebuje každou vteřinu? Který se na mě dívá s těma obrovskýma očima a ptá se, proč měsíc svítí, proč pes štěká, a jestli dinosauři pořád existují. A já mu chci odpovědět. Chci být u toho. Jenže zároveň ve mně roste pocit, že jsem někde udělal chybu. Ne snad, že bych si přál, aby nebyl. Ale že už na to prostě nemám stejné síly. A že to, co bych dřív zvládal levou zadní, mě dnes někdy skládá do kouta.
Myslel jsem si, že po padesátce člověk trochu zvolní. Že už nebude honit čas, že se přestane srovnávat, že najde nějaký vnitřní klid. Jenže ten klid nepřichází. Místo něj je tu chaos. A často i strach. Co když se mi něco stane? Co když ho neuvidím vyrůst? Co když mu nebude mít kdo číst tu pohádku? Ty myšlenky přicházejí nečekaně. Když ho uspávám. Když ho držím za ruku na přechodu. Když slyším, jak se směje a já si uvědomím, že bych pro ten smích udělal všechno – ale že na to „všechno“ už nejsem dvacetiletý kluk.
Někdy se přistihnu, že závidím mladým otcům. Jak běhají po hřišti bez nádechu unavenosti, jak nesou dítě na ramenou a u toho telefonují, plánují výlet, hlásí se na triatlon. Já občas jen stojím. Dívám se. A cítím, že to, co zvládám já, je možná pro mě osobní triatlon. Jen bez ovací, bez medaile, bez diváků. Jen s tím tichým „tati, děkuju“, které občas zašeptá před spaním.
Někdy přemýšlím, jestli to takhle má být. Jestli jsme si s tím pozdním dítětem neukousli víc, než můžeme spolknout. Ale pak si uvědomím, že není žádné „správně“. Že věci prostě jsou, jak jsou. A že si člověk nenaplánuje všechno. Ale může si vybrat, jak se k tomu postaví. Může se vztekat, nebo může přijmout. Může utíkat, nebo zůstat. Já jsem zůstal. A někdy, když v noci sedím vedle postýlky a držím ho za ruku, vím, že je to správně.
Ne, není to ten klid, který jsem si představoval. Není to ten „už si žiju“ život. Je to život, který je někdy náročnější, než bych si přál. Ale je taky opravdový. Plný smíchu, slz, otázek, bezedných kapes s kaštany a kamínky, neustálých „tati, podívej!“. A to je možná víc, než klidná terasa a víno při západu slunce.
Přesto si někdy říkám, že by bylo fér mít oba světy. Mít možnost být táta i chlap, který se neztratí sám v tichu. Mít čas na knížku i na lego. Mít možnost být hrdý táta, aniž bych musel pořád dokazovat, že ještě „na to mám“. Protože někdy prostě nemám. A je to v pořádku.
Vím, že nejsem jediný. Že je nás víc. Těch otců „napodruhé“. Těch, kteří už něco odžili, ale život jim nadělil ještě jedno kolo. A my do toho šli. S nadějí, s obavami, s láskou. Bez jistoty, že to zvládneme jako kdysi. Ale s vírou, že to dává smysl. A že i když náš věk občas nesedí s naším programem dne, naše srdce to zvládne.
A tak večer zhasínám lampičku, odpovídám na tisící otázku, proč liška běhá v noci, a šeptám, že jsem tady. A že budu. Dokud to půjde. Protože jestli mě něco naučilo tohle neplánované otcovství, tak že opravdový život nechodí podle plánu. Ale stojí za to. I s kruhy pod očima. I s nočníkem v ruce. I s tím tichým vědomím, že i když si ho třeba „neužívám“ podle představ, žiju ho. Naplno. A možná právě tak, jak to má být.
