Článek
Je to přesně 36 let, kdy téměř novému Boeingu 767-200 došlo ve vzduchu, ve výšce 12,5 kilometru, palivo. Rázem se tak 69 osob na palubě ocitlo v bezprostředním nebezpečí. Jen zázrakem všichni přežili. Co se tehdy na pravidelné lince mezi Ottawou a Edmontem přesně stalo? A jak mohlo novému Boeingu dojít palivo?
12 km nad zemí bez paliva
Cestování letadlem se neustále řadí mezi ty nejbezpečnější dopravní prostředky na světě. Ačkoliv je mezi námi mnoho lidí, kteří nikdy neletěli, jsou zde i tací, kteří tento způsob dopravy milují. Jenže mohou nastat i situace, kdy se letadlo v několikakilometrové výšce nad zemí stane doslova neovladatelným. Pak už nezbývá nic jiného než čekat na zázrak. A přesně něco takového se stalo letu číslo 143 společnosti Air Canada. Tomuto spoji na cestě z Ottawy do Edmontnu došlo ve vzduchu palivo. Pokud se to stane u auta, není to až takový problém. Jednoduše zastavíte u krajnice a situaci si v klidu vyřešíte. Když se to však stane ve vzduchu, nezbývá nic jiného než spoléhat na zkušené piloty, ale také na štěstí.
Že je nový, neznamená dobrý
Boeing 767-200 měl 26. července roku 1983 letět z Edmontonu do Montrealu a zpět s mezipřistáním v Ottawě. Toto letadlo bylo vybaveno novým typem ukazatele paliva, k zobrazování výsledků už nesloužily ručičkové přístroje. Všichni se z tohoto posunu radovali. Dokonce i palubní počítač uměl vypočítat, jaké je optimální množství paliva. To posádce výrazně usnadnilo práci. Jenže i tak došlo k velkému pochybení na straně Montrealského letiště. Zde totiž posádka důkladně letadlo nezkontrolovala a domnívala se, že je vše tak, jak má být. Při výpočtu množství potřebného paliva dosadili do vzorce špatný koeficient. Na danou trasu bylo potřeba optimálně 22 300 kg paliva, jenomže v nádržích bylo 22 300 liber, což je přibližně asi 10 100 kg, ani ne polovině potřebného množství.
Jen pár metrů rozdělilo osudy lidí od letecké katastrofy.
Když vypne motor
První výstražný signál přišel kolem osmé hodiny večerní. Postupně se v letadle začaly rozsvěcovat všechny varovné kontrolky. Piloti chtěli nouzově přistát ve Winnipegu, ale to už nestihli. Ve 20:21 přestal fungovat i druhý motor, když se stroj nacházel asi 170 km od letiště. S takovou situací neměli piloti žádnou zkušenost. V letadle postupně vypadla elektřina a všechny přístroje přestaly fungovat. Letadlo začalo rychle ztrácet výšku. Proto se piloti rozhodli pro nouzové přistání na vojenském letišti v Gimli. Tam ten den však probíhal takzvaný rodinný den. Na místě v tu dobu bylo několik tisíc lidí.
Kluzák z Gimli
Když se letadlo blížilo ke svému přistání, nikdo z přítomných na zemi neměl sebemenšího ponětí o tom, že se schyluje k možné letecké katastrofě. Všichni si užívali svého pohodového dne. V letadle nastala panika. Podvozek byl vysunut nouzovým režimem, tj. vlastní vahou. Příďový podvozek však nezapadl do správné polohy. To byl další problém. Ve 20:38 stroj dosedl na dráhu a začal prudce brzdit. Jenže pneumatiky na nezajištěném podvozku nápor nevydržely a praskly. V ten moment se letadlo převrátilo na nos a zastavilo až po necelých 900 metrech, jen kousek od závodní dráhy, kde se v tu dobu nacházely tisíce lidí. Díky naprosté profesionalitě pilotů a jejich chladné hlavě, se nikomu nic nestalo. Po dvoutýdenní opravě se letadlo vrátilo zpět do Winnipegu. Oba piloti si za svůj hrdinský čin vysloužili pochvalu a v Gimli jim byl postaven pomník.
Zdroje: Wikimedia, Simpleflight, Globalnews
