Gimliho kluzák: Letu 143 společnosti Air Canada došlo ve vzduchu palivo a muselo nouzově přistát

Je to přesně 36 let, kdy téměř novému Boeingu 767-200 došlo ve vzduchu, ve výšce 12,5 kilometru, palivo. Rázem se tak 69 osob na palubě ocitlo v bezprostředním nebezpečí. Jen zázrakem všichni přežili. Co se tehdy na pravidelné lince mezi Ottawou a Edmontem přesně stalo? A jak mohlo novému Boeingu dojít palivo?

Cestování letadlem se neustále řadí mezi ty nejbezpečnější dopravní prostředky na světě. Ačkoliv je mezi námi mnoho lidí, kteří nikdy neletěli, jsou zde i tací, kteří tento způsob dopravy milují. Jenže mohou nastat i situace, kdy se letadlo v několikakilometrové výšce nad zemí stane doslova neovladatelným. Pak už nezbývá nic jiného než čekat na zázrak. A přesně něco takového se stalo letu číslo 143 společnosti Air Canada. Tomuto spoji na cestě z Ottawy do Edmontnu došlo ve vzduchu palivo. Pokud se to stane u auta, není to až takový problém. Jednoduše zastavíte u krajnice a situaci si v klidu vyřešíte. Když se to však stane ve vzduchu, nezbývá nic jiného než spoléhat na zkušené piloty, ale také na štěstí.

Boeing 767-200 měl 26. července roku 1983 letět z Edmontonu do Montrealu a zpět s mezipřistáním v Ottawě. Toto letadlo bylo vybaveno novým typem ukazatele paliva, k zobrazování výsledků už nesloužily ručičkové přístroje. Všichni se z tohoto posunu radovali. Dokonce i palubní počítač uměl vypočítat, jaké je optimální množství paliva. To posádce výrazně usnadnilo práci. Jenže i tak došlo k velkému pochybení na straně Montrealského letiště. Zde totiž posádka důkladně letadlo nezkontrolovala a domnívala se, že je vše tak, jak má být. Při výpočtu množství potřebného paliva dosadili do vzorce špatný koeficient. Na danou trasu bylo potřeba optimálně 22 300 kg paliva, jenomže v nádržích bylo 22 300 liber, což je přibližně asi 10 100 kg, ani ne polovině potřebného množství.

První výstražný signál přišel kolem osmé hodiny večerní. Postupně se v letadle začaly rozsvěcovat všechny varovné kontrolky. Piloti chtěli nouzově přistát ve Winnipegu, ale to už nestihli. Ve 20:21 přestal fungovat i druhý motor, když se stroj nacházel asi 170 km od letiště. S takovou situací neměli piloti žádnou zkušenost. V letadle postupně vypadla elektřina a všechny přístroje přestaly fungovat. Letadlo začalo rychle ztrácet výšku. Proto se piloti rozhodli pro nouzové přistání na vojenském letišti v Gimli. Tam ten den však probíhal takzvaný rodinný den. Na místě v tu dobu bylo několik tisíc lidí.

Když se letadlo blížilo ke svému přistání, nikdo z přítomných na zemi neměl sebemenšího ponětí o tom, že se schyluje k možné letecké katastrofě. Všichni si užívali svého pohodového dne. V letadle nastala panika. Podvozek byl vysunut nouzovým režimem, tj. vlastní vahou. Příďový podvozek však nezapadl do správné polohy. To byl další problém. Ve 20:38 stroj dosedl na dráhu a začal prudce brzdit. Jenže pneumatiky na nezajištěném podvozku nápor nevydržely a praskly. V ten moment se letadlo převrátilo na nos a zastavilo až po necelých 900 metrech, jen kousek od závodní dráhy, kde se v tu dobu nacházely tisíce lidí. Díky naprosté profesionalitě pilotů a jejich chladné hlavě, se nikomu nic nestalo. Po dvoutýdenní opravě se letadlo vrátilo zpět do Winnipegu. Oba piloti si za svůj hrdinský čin vysloužili pochvalu a v Gimli jim byl postaven pomník.

Zdroje: Wikimedia, Simpleflight, Globalnews