Článek
Představa, že strávím den venku, projdu se krásnou přírodou a pak si dáme něco dobrého v horské chatě, byla lákavá. Kamarádi mluvili o „lehké trase“, tak jsem si říkala, že to bude v pohodě. Ráno jsme se sešli, naložili batohy s vodou, svačinami a dobrou náladou, a vyrazili na cestu. Nikdo netušil, že tenhle výlet se nám vryje do paměti navždy a ne právě příjemným způsobem.
Začátek vypadal idylicky. Šli jsme lesní cestou, smáli se, povídali a zastavovali se, abychom si vyfotili výhledy. Stromy voněly pryskyřicí, slunce prosvítalo mezi větvemi a všechno působilo naprosto poklidně. Občas jsme potkali rodiny s dětmi nebo starší turisty, což mě uklidňovalo. Vždyť když tudy chodí i děti, nemůže to být těžké. Jenže pak přišlo stoupání, které nikdo z nás nečekal. Cesta se začala zužovat, stoupali jsme po kamenech a kořenech, a já jsem si říkala, že asi špatně chápu pojem „snadná trasa“. Začala jsem se víc potit, dech se zrychloval a každých pár minut jsem musela zastavit. Kamarádi mě povzbuzovali, že už za chvíli budeme nahoře a odměnou nám bude nádherný výhled. Jenže „za chvíli“ trvala nekonečně dlouho.
V jednu chvíli se terén změnil z kamenité cesty na úzkou stezku, která vedla těsně kolem srázu. Stačilo špatně došlápnout a člověk mohl letět dolů. V tu chvíli jsem přestala vnímat krásu okolní přírody a začala cítit jen obrovský strach. Srdce mi bušilo, kolena se mi třásla a ruce jsem měla zpocené. Každý krok byl jako test odvahy. Snažila jsem se soustředit, ale hlava mi podstrkovala ty nejhorší scénáře, co když uklouznu, co když mě podklouzne noha, co když spadnu? Viděla jsem, jak přede mnou klopýtne kamarádka a jen zázrakem se udržela, a to mě vyděsilo ještě víc. Najednou se z výletu stal boj o to, abych se vůbec dostala dál.
Kamarádi se snažili držet mě uprostřed, abych nemusela jít přímo u okraje, ale strach už mě úplně ovládl. Každý metr cesty byl utrpením. V duchu jsem si nadávala, že jsem se nechala ukecat, že jsem si nenechala líp vysvětlit, kudy vlastně půjdeme. Nedokázala jsem už ani mluvit, jen jsem v hlavě počítala kroky a přála si, aby to skončilo. Nešlo to otočit, cesta zpět byla ještě horší. Musela jsem pokračovat dál.
Najednou se zvedl vítr a v korunách stromů začalo neklidně šumět. Na chvíli mi přišlo, že se celý svět proti nám spikl. V hlavě mi jelo, že kdybych teď spadla, děti už mě nikdy neuvidí. Do očí se mi draly slzy, ale nemohla jsem si dovolit se rozplakat. Viděla bych ještě hůř. Držela jsem se větví, jak to jen šlo, a klopýtala za kamarády. Jeden z nich mě dokonce chytl za ruku a prakticky mě táhl dopředu. Bylo mi trapně, že nejsem schopná to zvládnout sama, ale v tu chvíli šlo o jediné, dostat se pryč z toho nebezpečného místa.
Když jsme konečně dorazili na širší cestu, sesypala jsem se na zem a nemohla popadnout dech. Cítila jsem se, jako bych přežila něco strašného. A v podstatě to tak i bylo. Uvědomila jsem si, jak moc jsme podcenili přípravu. Kamarádi se smáli, že to byla dobrodružná vložka, ale pro mě to byl otřesný zážitek, který se mi vracel ještě hodně dlouho. Cítila jsem obrovskou úlevu, že jsem v pořádku, ale zároveň i hněv, že jsme šli trasu, o které mi nikdo pořádně neřekl, jak náročná bude.
Zbytek cesty jsem šla mlčky. Už jsem si nedokázala užít ani výhledy, ani horský vzduch. Jen jsem myslela na to, že se musím dostat dolů a být v bezpečí. Každý krok na stabilní cestě byl pro mě malým vítězstvím. Když jsme se nakonec dostali zpátky k autu, cítila jsem se, jako bych se vrátila z nějaké výpravy na život a na smrt. Ostatní se smáli, fotili a plánovali, kam pojedeme příště. Já jsem věděla jediné, do hor se hned tak dlouho nepohrnu.
Tehdy jsem si uvědomila, že nikdy nemáme brát hory na lehkou váhu. Stačí malá neopatrnost, špatná informace nebo přecenění vlastních sil a může to skončit tragicky. Možná jsem vypadala jako přehnaně vyděšená, ale já skutečně cítila, že tam jde o život. Od té doby si každý výlet pečlivě ověřuji, čtu si popisy tras a chci vědět, do čeho jdu. Protože radost z krásných hor nestojí za to, když se změní v hororový zážitek.
Věra, 38 let, Brno
