Článek
V panice jsem popadla první oblečení, co jsem měla po ruce, nestihla jsem snídani a běžela na tramvaj. Klasika. Na zastávku jsem doběhla v momentě, kdy tramvaj už přijížděla. Cítila jsem, jak mi buší srdce z toho běhu a zároveň z nervozity. Měla jsem jít na pohovor. Místo, na které jsem opravdu chtěla. Dělala jsem si naděje. Ale ten den vypadal jako jeden velký špatný vtip.
Rovnou mezi lidi
Tramvaj byla narvaná. Ranní špička, klasická pražská linka, kde se stojí těsně u dveří i u lidí. Vklouzla jsem dovnitř a neměla se čeho chytnout. Dveře se zavřely, tramvaj škubla a já… prostě letěla. Nestihla jsem vůbec nic. Jen jsem cítila, jak padám dopředu.
Skončila jsem rovnou v něčích pažích. Doslova. Někoho jsem objala, jako bych to měla celé promyšlené. Okamžitě jsem zrudla. Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne krev. A pak jsem vzhlédla. Ten kluk, co mě chytil, se na mě usmál.
Úsměv, který mě vykolejil
Neřekl ani slovo. Jen se usmíval, jako kdyby to bylo úplně běžné pondělní ráno. Ten úsměv nebyl posměšný, nebyl ani flirtovací. Byl tak nějak klidný, lidský. Pomohl mi postavit se, podržel mě, dokud tramvaj trochu nezpomalila.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se, když už jsem stála. Jen jsem kývla. Nebyla jsem schopná slova. Připadala jsem si trapně a zároveň vděčně. Připadala jsem si hloupě, protože jsem mu nedokázala poděkovat hned. Měla jsem pocit, že se mi v hlavě spustil úplně jiný druh chaosu než ten ranní.
Měla jsem vystoupit. Ale nevystoupila
Moje zastávka se blížila. Věděla jsem, že když teď nevystoupím, přijdu pozdě. Ale taky jsem věděla, že když vystoupím, už toho kluka nikdy neuvidím. Ne že bych hned plánovala vztah. Ale něco na něm mě zajímalo. Možná ta pohoda, která z něj šla.
Možná to, že byl někdo, kdo mě v momentu, kdy jsem ztratila kontrolu, podržel. Zůstala jsem stát. Pohovor jsem zrušila. Poslala jsem omluvu přes telefon, že nestíhám. A dál jsem stála v tramvaji vedle někoho, koho jsem neznala, ale připadal mi nějak… bezpečný.
Neřekl si o číslo. A já si o něj neřekla taky
Nevím, co jsem čekala. Možná, že se zeptá, kam jedu. Nebo že mě pozve na kafe. Možná, že si vyměníme jména. Ale nestalo se. Jen jsme stáli. On vystoupil o tři zastávky později. Podíval se na mě, znovu se usmál a řekl „hodně štěstí“. Pak zmizel v davu.
Celý zbytek dne jsem byla jako na autopilota. Nešlo mi ho dostat z hlavy. Ne kvůli zamilovanosti. Ale kvůli té obyčejné lidskosti. V tom městě, kde si lidi často jen zavírají dveře před nosem a dívají se do země, se na mě někdo usmál. A podržel mě.
Možná ho už nikdy neuvidím. Ale něco mi dal
Dnes je to pár měsíců. Vím, že bych ho asi nepoznala, ani kdybych ho znovu potkala. Ale ta chvíle mě zůstala. Možná proto, že jsem si v té době připadala často sama. Ve velkém městě, mezi cizími lidmi, na začátku dospělosti, kdy se všechno rozpadá i skládá zároveň.
A i když jsem tehdy přišla o jeden pohovor, něco jsem získala. Možná ne kontakt. Ale ten úsměv. Tu chvíli podpory. A ten pocit, že i v tom zmatku existuje někdo, kdo vás bez váhání chytí.
Zdroj: Iveta Š., Praha
