Článek
Sotva jsme ale otevřeli dveře, začala jsem tušit, že nás doma čeká ještě jiný „zážitek“. Nebylo to nic hmatatelného, spíš takový zvláštní pocit. Znáte to. Přijedete domů a máte dojem, že se tam v mezičase dělo něco, o čem nevíte. Pohled na obývák to jen potvrdil. Na stole byl jiný ubrus, než ten, který jsem tam nechala, a v kuchyni v koši ležely prázdné obaly od potravin, které jsme doma určitě neměli. A pak jsem otevřela lednici. Byla plná věcí, které nepatřily nám a zároveň poloprázdná, protože chyběly potraviny, co jsem tam před odjezdem nechala.
Nechápavě jsem se otočila na manžela, ale on jen pokrčil rameny, jako by ani netušil, co se děje. Až později se ukázalo, že možná tušil, ale bál se mi to říct. Sotva jsme si dali první kávu po návratu, zazvonil telefon. Tchyně. Volala, aby nám „popřála šťastný návrat“ a mezi řečí prohodila, že „všechno proběhlo v pořádku“ a že se všichni měli u nás moc dobře. V tu chvíli jsem si nebyla jistá, jestli jsem dobře slyšela. U nás? Všichni? Jak to myslela? A tak jsem se zeptala, co se jako u nás dělo. „No, víš, když jste nebyli doma, tak jsem si říkala, že by bylo škoda, aby ten byt stál prázdný, tak jsem pozvala pár přátel. Udělali jsme si takové malé setkání,“ řekla, jako by mluvila o naprosto samozřejmé věci.
Musela jsem se na chvíli odmlčet, protože mi došla slova. Ona prostě bez dovolení uspořádala v našem bytě akci pro svoje kamarády. V bytě, kde má sice klíče to uznávám, ale který není její. A ještě to říká tónem, jako by to byla ohromná laskavost, že byt „využila“. Když jsem se jí zeptala, proč mi to aspoň neřekla, odvětila, že jsme přece byli pryč, tak proč by nás to mělo zajímat. Prý nás přece neobtěžovala. Ten klidný tón mě přiváděl k šílenství.
Jak jsem se dozvídala víc, zvedal se mi tlak. Nešlo jen o jedno malé posezení. Byly to hned tři „sleziny“. A pokaždé jiná parta lidí. Jednou sousedky z její ulice, podruhé nějaké její dávné kolegyně, a potřetí prý dokonce část příbuzenstva, které já skoro neznám. Všichni seděli na naší pohovce, pili z našich skleniček, používali naše nádobí a vařili si z našich zásob. Prý si pár věcí i přinesli, ale samozřejmě něco „vzali“ z lednice, aby se to nezkazilo. No jistě, jak jinak.
Co mě dorazilo úplně, byla její reakce, když jsem jí řekla, že tohle není v pořádku. Začala se rozčilovat, že jsem nevděčná, protože ona přece celý byt po těch setkáních uklidila. A že kdybych viděla, jak byla atmosféra příjemná, ještě bych jí poděkovala. Její argumentace mi přišla absurdní. Takže když někdo přijde bez dovolení do cizího bytu, uspořádá tam akci a po sobě uklidí, je to v pořádku?
Celé to ve mně vyvolalo zvláštní směs pocitů. Na jednu stranu mě to urazilo, jednak proto, že se prostě bez dovolení nastěhovala do našeho soukromí a udělala si z něj klubovnu, a jednak proto, že mě považuje za někoho, kdo nemá právo být naštvaný. Na druhou stranu jsem cítila i smutek. Smutek z toho, že si neuvědomuje, jak moc překročila hranici. Že nepochopí, že nejde o uklizený stůl nebo doplněný cukr do cukřenky, ale o princip. O to, že náš byt je náš prostor a nikdo, ani rodina, nemá právo si tam bez dovolení vodit lidi.
Když jsem o tom mluvila s manželem, jen povzdechl, že „maminka to myslela dobře“. A já jsem si uvědomila, že tohle je přesně ten problém. Ona to možná myslela dobře, ale to neznamená, že je to správné. Vždyť kdybych se já sama pozvala do jejího domu a uspořádala tam posezení pro své kamarádky bez jejího vědomí, nejspíš by z toho byl rodinný skandál roku. Ale v opačném směru je to prý v pořádku.
A tak teď řeším dilema. Na jednu stranu nechci zbytečně vyvolávat napětí, protože vím, že manžel má ke své matce silný vztah. Na druhou stranu si nechci nechat líbit, aby se taková věc stala znovu. Přemýšlím, že jí prostě vezmu klíče a nechám udělat nové. A jestli se urazí, tak se urazí. Protože jestli jsem se z téhle zkušenosti něco naučila, tak to, že pokud si sami nenastavíme hranice, někdo jiný je bude neustále posouvat podle svého.
Jen mě pořád dokola napadá jedna věc. Jak je možné, že ji vůbec nenapadlo, že by mi to mohlo vadit? Že bych mohla chtít vědět, kdo mi sedí v obýváku, když jsem stovky kilometrů daleko? Vždyť to není jen o slušnosti, ale i o základním respektu. A jestli tohle nedokáže pochopit vlastní rodina, tak kdo potom?
