Článek
Nechápal, proč jsem odešla z vesnice, proč jsem se odstěhovala do města a proč jsem si našla práci v oboru, o kterém nikdy neslyšel. Když jsem si pak začala šetřit na vlastní bydlení, prohlásil, že to je naprostá zbytečnost. Prý mám stejně jednou dostat jeho dům, tak proč bych si něco kupovala. „Počkej si, holka. Vydědím tě, jestli uděláš nějakou hloupost.“ Jenže já čekat nechtěla.
Sama, ale svobodná
Nikdy jsme nebyli vyloženě rozhádaní, ale napětí mezi námi viselo už od mých dvaceti. Všechno, co jsem dělala, komentoval s despektem – že jsem moc draze oblečená, že si zbytečně platím nájem, že z toho „psaní“ nic nebude. Já jsem přitom dělala v redakci, kde jsem vydělávala slušně, měla jsem stabilní příjem a plánovala jsem si život po svém. Ve třiceti jsem si poprvé řekla: teď nebo nikdy. Byla jsem sama, bez partnera, ale měla jsem úspory, rozumný úvěrový rámec a v hlavě jasno. Chtěla jsem bydlet sama za sebe, nikomu nic nevysvětlovat. Podepsala jsem hypotéku a koupila si malý byt v paneláku na okraji města. Ne luxus, ale moje.
Rodina mě měla za blázna
Když to děda zjistil, nepromluvil se mnou měsíc. Máma mě po telefonu litovala, že jsem si „zadělala na celoživotní břemeno“. Bratr jen krčil rameny. Byla jsem pro ně nepochopitelná. Jako by bylo normální zůstat bydlet u rodičů nebo čekat, až někdo něco přenechá. Přitom jsem se nikdy necítila tak dobře jako v tom svém malém bytě. Mohla jsem si ho zařídit podle sebe, večer si pustit hudbu nahlas, vařit si kdy chci. Klid, ticho, vlastní klíče. Na splátky jsem měla, nehýřila jsem, ale ani netrpěla.
Přes veškerý odpor mi záviděli
Čas běžel. Po půl roce se máma přijela podívat. Přivezla koláč a chvíli se rozhlížela. „Je to tu útulné,“ přiznala nakonec. I bratr začal občas naznačovat, že by taky rád něco svého, ale že nemá odvahu vzít si půjčku. Děda? Ten dál tvrdil, že jsem zradila rodinu. Ale už mi nevyhrožoval. Jen občas utrousil, že se mnou jednou život zamete. Nevadilo mi to tolik, jak jsem čekala. Spíš mě překvapilo, že mě to nijak nebolí. Byla jsem smířená. Dělala jsem to pro sebe, ne proti němu.
Místo nářků – klid a jistota
Dnes je mi třicet dva. Hypotéku pořád platím, ale už mám splacenou víc než pětinu. Byt si dál vylepšuju, pomalu, jak to jde. Sama jsem si vymalovala, udělala si koutek na čtení, na balkoně pěstuju bylinky. Každé ráno vstávám s pocitem, že jsem doma. Nikde žádná výčitka, žádné cizí rozhodování. Občas si vzpomenu na dědu. Nevím, jestli mě vážně vydědí. Možná ano. Ale už mi na tom tolik nesejde. Všechno, co jsem potřebovala slyšet, jsem slyšela dávno. A všechno, co jsem potřebovala dokázat, jsem dokázala sama sobě.
Zdroj: Iveta K., Břeclav
