Článek
Venku bylo zataženo, ta šedá, líná deka, co vás nenutí dělat vůbec nic, natož přemýšlet o světě. Vzala jsem si počítač a šla si sednout do malé kavárny u parku, kde obvykle najdu ticho, vůni espressa a klid na psaní. Ale tentokrát bylo všechno jinak.
V rohu, u kulatého stolku, už seděly čtyři starší dámy. Ne že bych je pozorovala hned, měla jsem vlastní starosti. Jen jsem periferně vnímala, jak si objednávají – pomalu, trochu zmateně, s hlasitým smíchem, který k takovým místům moc nepatří, a přesto je díky němu lepší. Každá měla jiný kabát, ale všechny měly stejný výraz. Takový ten rozesmátý klid, co si nespletete. Byl v něm čas, důvěra, zkušenost, ale i radost z přítomnosti. Připomnělo mi to babičku. Vždycky říkala, že se stářím člověk přestane řešit kraviny a začne se dívat správným směrem.
Nevím, kdy přesně jsem přestala psát a začala je poslouchat. Nesnažila jsem se. Prostě jsem jen seděla, usrkávala kávu a zjišťovala, že jejich svět je ten, ve kterém bych jednou chtěla být. Ne kvůli tomu, že byly vtipné – i když byly. Ne kvůli tomu, že si pamatovaly staré příběhy z devadesátek a řešily záhady svých vnoučat. Ale kvůli tomu, jak byly spolu. Jak se znaly. Jak se doplňovaly. Jedna nevěděla jméno herce, druhá ho hned řekla. Třetí nechápala pointu vtipu, čtvrtá ji přeložila. Ne s netrpělivostí, ne s povýšením, ale s něhou.
Byly tam asi dvě hodiny. Vzaly si dort, pak si ho půlku daly do krabičky. Bavily se o tom, co je nového v nemocnici, kdo z „jejich lidí“ už zase skončil na kapačkách, ale ne s lítostí. Spíš s tím zvláštním humorem, který mají lidi, co už leccos přežili. Vyprávěly si o tom, jak jedna vnučka „našla kluka v Americe“ a „on má tetování, ale vypadá hodně slušně“. Jiná se smála, že má praprasynovce, kterého neviděla ještě ani na fotce, ale už mu koupila chrastítko, protože „děti je potřeba vítat“. Do toho si navzájem chválily účesy, rozebíraly barvu rtěnky, divily se, že cukr je zase dražší, a jedna z nich v půlce rozhovoru vytáhla ručně vyšívaný kapesníček, aby si utřela smích z očí.
Byla jsem dojatá. A to nijak afektovaně. Jen tak potichu, zevnitř. Protože mezi těmi ženami bylo něco, co jsem už dlouho neviděla. Přítomnost. Skutečné přátelství. Pevnost, kterou si člověk nevybuduje za rok, ale za desítky let. A taky klid. Nebyly nervózní, jestli stihnou nákup. Neřešily, kolik lajků dostaly jejich vnoučata na Instagramu. Měly svůj svět. A ten byl barevný, laskavý, plný života, ačkoliv by si leckdo myslel, že stáří je jen čekání.
Přemýšlela jsem nad tím, jak často se dneska stáří vykresluje jako něco smutného. Něco, čemu je lepší se vyhnout. V reklamách se objevují seniorky jen tehdy, když potřebují pomoc s chůzí nebo řeší bolest kloubů. V televizi je to stejné – starší lidé buď neexistují, nebo jsou vykresleni jako komická vložka. Ale když pak vidíte čtyři ženy, které si povídají jako patnáctky, ale s důstojností a hloubkou, kterou puberta nikdy mít nebude, pochopíte, že to není o věku. Je to o tom, co si s sebou nesete.
Neviděla jsem v nich rezignaci. Viděla jsem sílu. Ne tu křiklavou, co se měří v úspěších, ale tu klidnou, co stojí na prožitcích. Byly krásné. Ne podle módních časopisů, ale krásné skutečně. Každá vráska měla smysl, každé gesto bylo přirozené. Nehrály nic. Byly. A to je dneska vzácnost.
Jedna z nich se zastavila u mého stolku. Usmála se. Řekla jen: „Hezky se vám tady píše, viďte? Taky sem rády chodíme, tady má člověk klid.“ Poděkovala jsem. A pak jsem ještě dlouho seděla, i když už jsem dávno měla být někde jinde. Potřebovala jsem to vstřebat. Tu energii, tu tichou sílu. To poznání, že stáří nemusí být tiché, smutné a osamělé. Že může být radostné, sdílené, naplněné.
Od té doby, když někdo říká, že se stáří bojí, vybaví se mi ten den. Ten smích, ty kabáty, ten kapesníček. A taky ten pocit, že všechno může být v pořádku, i když vám je přes osmdesát. Možná právě tehdy. Když už víte, co je důležité. Když už víte, komu zavolat. Když už nepotřebujete dokazovat vůbec nic. A jen si dáte dort, rozkrojíte ho na čtyři a řeknete: „Vem si první, dneska je přece úterý.“
