Článek
Vkradla se mezi nás bez pozvání a pomalu měnila ženu, kterou jsem miloval třicet let, v někoho úplně jiného. Nejdřív to byly jen detaily, pak se ale začala ztrácet ve vlastním domě. A já se stal jejími očima, rukama i pamětí.
Ze začátku jsem to zvládal. Byl jsem doma, vařil jsem, podával léky, odpovídal na ty samé otázky stále dokola. Děti dvě dospělé dcery mě chválily, že to zvládám. Ale čím víc se její nemoc zhoršovala, tím víc jsem přestával zvládat sám sebe. Přestal jsem spát, hubnul jsem, přestal jsem se vídat s přáteli, vzdával jsem se všeho, co dělalo můj život mým. Jen abych mohl být u ní. Protože to přece manžel dělá, ne?
Bod zlomu přišel, když v noci odešla z domu. Nechala pootevřené dveře a prostě vyšla ven. Našli jsme ji až po dvou hodinách v jiném městě, šla pěšky, bez bot, v noční košili. Kdyby ji někdo nezastavil, kdo ví, co by se stalo. Tehdy jsem pochopil, že už to není jen o vůli a lásce. Je to o bezpečí. A o odpovědnosti. Za ni. Za mě. Za naše děti.
Rozhodl jsem se pro specializované zařízení. Domov, kde se o ni starají lidé, kteří vědí, co dělají. Kde je sledovaná, kde nehrozí, že zmizí beze stopy. Měsíc jsem váhal, měl výčitky, brečel do polštáře, ale udělal jsem to. Odvezl jsem ji tam. A zlomilo mi to srdce.
Moje dcery mi to dodnes neodpustily. Myslí si, že jsem ji „odložil“. Že jsem to měl zvládnout. Nechtějí slyšet o tom, že jsem žil roky ve střehu, že jsem se bál každého dne, každé noci. Nechápou, že občas láska znamená pustit. Ne proto, že přestaneš milovat, ale protože chceš, aby ten druhý byl v bezpečí.
Teď žiju sám. Jezdím za ženou několikrát týdně, beru ji na procházky, držím ji za ruku. Někdy mě pozná, jindy ne. Ale pořád je to ona. Moje žena. A pořád ji miluju. Jen už na to nejsem sám.
Jestli si moje děti někdy uvědomí, proč jsem to udělal? Nevím. Možná ano. Možná až samy budou muset jednou udělat podobně těžké rozhodnutí. Ale i kdyby ne, vím, že jsem to udělal z lásky. A s tím se dá žít.
