Článek
Nebyl jsem v téhle části města často, ale všiml jsem si jedné útulně vypadající restaurace, kterou jsem chtěl už nějakou dobu vyzkoušet. Uvnitř to vonělo skvěle. Směs grilovaného masa, bylinek a čerstvě pečeného chleba mě okamžitě naladila na dobrou náladu. Jenže ještě než jsem stihl pochopit, co se děje, začal se odvíjet příběh, na který jen tak nezapomenu.
Obsluha byla zaneprázdněná, skoro každý stůl obsazený a v restauraci to hučelo smíchem i cinkáním sklenic. Rozhlédl jsem se, abych našel volné místo, a uviděl u okna prostřený stůl pro čtyři, kde seděli tři lidé. Usmívali se, gestikulovali a mluvili mezi sebou anglicky s přízvukem, který jsem nedokázal přesně zařadit. Zdálo se, že na čtvrtého ještě čekají, a tak jsem se naklonil k servírce a tiše se zeptal, jestli si tam můžu sednout, než bude volný můj stůl. Mávla rukou, že klidně ano, a tak jsem se zeptal těch tří, jestli jim nevadí, když se k nim na chvíli připojím. Usmáli se, kývli a jeden z mužů dokonce hned nabídl, ať si vezmu chléb z košíku uprostřed.
Tak jsem tam seděl, trochu nesvůj, protože konverzace plynula v cizím jazyce a já jen občas zachytil nějaké slovo. Připadal jsem si jako neplánovaný účastník jejich večera. Čekal jsem, až servírka přinese jídelní lístek, a přitom si všiml, že ti lidé vypadají opravdu přátelsky. Smáli se, sem tam ke mě jeden z nich prohodil pár vět, jestli je tady jídlo dobré a co bych doporučil. Přiznal jsem, že jsem tu poprvé, a oni se zasmáli, že to máme společné.
Jídlo dorazilo poměrně rychle a já se pustil do své porce, zatímco oni jedli už druhý chod. Všechno probíhalo v klidu, až jsem si začal říkat, že je vlastně příjemné sedět s někým cizím. Jenže pak přišel okamžik, který všechno otočil naruby. Když jsme dojedli, zavolali jsme si na placení. Servírka položila na stůl jeden účet, na kterém bylo napsáno všechno. Jejich víno, předkrmy, dezerty i moje jídlo. Zmateně jsem se podíval na účtenku a na ně. Vysvětloval jsem, že jsme tu vlastně každý zvlášť, a servírka se omluvila a odešla účet rozdělit.
Zatímco jsme čekali, jeden z mužů se na mě zadíval trochu jinak. „Ty jsi Honza, že?“ zeptal se najednou česky, a já úplně zkoprněl. Na okamžik jsem měl pocit, že jsem ho slyšel špatně. Ten chlap, co celou dobu mluvil anglicky, se na mě usmíval a pokračoval: „My jsme spolu chodili na základku, pátá bé, vzpomínáš?“ V tu chvíli mi to docvaklo. Před sebou jsem měl kluka, se kterým jsem seděl v jedné lavici, běhal po hřišti a hrál si o přestávkách na indiány. Jenže po páté třídě se odstěhoval s rodiči do zahraničí a od té doby jsem o něm neslyšel ani slovo.
Byl to zvláštní pocit. Jako když se vám otevře šuplík s dávno zapomenutou kapitolou života. Můj bývalý spolužák mi začal vyprávět, že se jeho rodina odstěhovala do Kanady, kde zůstal až do dospělosti. Teď je v Česku na pár týdnů na dovolené a se svými kamarády a cestují po republice. Prý si nebyl jistý, jestli jsem to opravdu já, ale pak prý poznal můj hlas a dokonce si vybavil, že jsem kdysi míval stejný způsob, jak se u stolu opírám o loket.
Rozhovor se okamžitě přenesl do vzpomínek. Smáli jsme se nad příhodami ze školy, vzpomínali na učitelku, která nosila obrovské brýle a uměla se naštvat během vteřiny, a na spolužáka, co pořád schválně rozvazoval ostatním tkaničky. Bylo zvláštní, jak rychle se obnoví staré spojení, i když vás dělí třicet let a tisíce kilometrů. Jeho kamarádi poslouchali, občas se zasmáli, i když polovině historek nerozuměli.
Nakonec jsme seděli ještě dlouho po tom, co jsme zaplatili. On trval na tom, že večeři platí za mě, jako gesto po tolika letech. Já se bránil, ale nakonec jsem si řekl, že mu tu radost udělám. Vyměnili jsme si kontakty a slíbil, že se potkáme ještě jednou, než odjede. Když jsem pak odcházel z restaurace, měl jsem zvláštní pocit. Šel jsem se jen najíst, ale místo toho jsem našel kousek minulosti, o které jsem si myslel, že už je navždy pryč.
Cestou domů jsem si uvědomil, jak zvláštně funguje život. Stačí náhoda, špatně vybraný stůl, a ocitnete se tváří v tvář člověku, který byl kdysi součástí vašeho každodenního světa. A i když dnes žijeme úplně jiné životy, na pár okamžiků jsme se vrátili do dob, kdy jedinou naší starostí bylo, jestli bude o přestávce volný míč na fotbal.
